| << | únor 2012 | >> | ||||
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 30 | 31 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
| 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
| 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |
| 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
| 27 | 28 | 29 | 1 | 2 | 3 | 4 |
Informace o regionu
Městská knihovna Klatovy
Literární Šumava '98
Literární Šumava '98
Sborník I.
Martina BITTNEROVÁ
Chvěla se
Skládali dopisy do vlaštovek
dotýkali se ženských těl
jejichž krása šepotala něžně
lovili z nitra akvárek
rybičky zlatý
slova jak třpyty prachu omotala
do skladů kostiček
hledali lásky víc
snažili se hrát golf
když chyběl jim míček
holí si podráželi ploty
aby dobře rostla tráva
aby se nebáli ti starci
co zamlada po refýžích chodili
a citovali básníky
žádné děvče jim dnes neuvěří
jsou moc divoký
a tihle kmeti vroucí
tiskli se k panským
chvěla se…
Vdova
Šedý vlasy spletený do věnečku
a černý šaty
plíží se do kopečků
tahle žena
věkem stára
vdova
potkávám ji často zrána
mlčí
na lících trpitelský výraz má
opuštěna
bez muže i lásky
značně strhána
navštěvuje hřbitovy
nosí kytky a pentle
zalívá rostlinky
každý ráno
se do schodů šine
vdova
její obličej vrásky hyzdí
do noci je zahloubána
z nudy počítá hroby
vlasy a věnečky
smutkem obsypána
vdova
místo zubů stříbrné poklady
místo úsměvů
pocity zrady
opuštěna
vdova
proč vyžívá se v utrpení
proč vyhledává pohřby
proč přestala žít
vdova
šedý vlasy spletený do věnečku
necítí se oklamána
proč chtít
proč milovat
proč snívat
jen ta jedna děsí mě
černý šaty
poklovat
beznaděj
popsala mi
vdova.
David MACHARÁČEK
Jednodenní milenci
Jenom blázni a milenci
se radují nad rozlehlou krajinou.
V říši mraků jako snílci sedí ti dva
on nechce žít už pro jinou.
Vzrušení již dosahuje vrcholu,
když voda perlivá stéká po těle.
Slunce pálí, vánek chladí,
kam až jsme to zašli
proč tak daleko
proč jen na tak malou chvíli
Chvíle zdržení a vše ti ujede
i výtah z nebe na zem.
Potom to přijde,
ta zvláštní chvíle.
Mráz běhá vzrušením po těle…
…sami i v čekárně na lanovou dráhu
zvláštní polibek,
při kterém cítíš horkou vláhu.
Naštvaní na svět, na čas, na vlaky, autobusy i lanovky,
běžíme dolů s písničkou veselou
…dnešní blázni zamilovaní.
Malé město, kde na nás zapomněli,
v pozdním odpoledni,
jako malé kotě zmateni.
Spěcháme, čas nás tlačí
a večer je ještě před námi.
(Milovat se budeme již v jiném městě.)
Cesta zpátky. Magical Mystery Tour.
Magický autobus
co veze mystérium na zadním sedadle.
V uších zní
tóny písní malebných
jsou stále zde – dnešní blázni zamilovaní
Na konci cesty utíkáme s časem o závod.
Jen vpřed, kupředu…
Miluji, když s tvými vlasy
vítr hraje si.
Dva dnešní milenci co mají kliku.
Dva skoky a vezou se v taxíku.
Závod s časem vyhráli…
…pro tentokrát!
Film co má kouzlo
duše, Veronika, smrt, láska, slzy
Stojíme nad věcí
jsme dva milenci
do sebe zahledění.
Přišel však čas vyznání
čas říci ta dvě slova.
Neskutečné věci se to dějí,
když dva se milují
– znova a znova.
Oni však vědí,
že s tím nemohou nic dělat.
Jen čekat a čekat,
kdy je osud opět svede dohromady
a doufat,
že budou žít jeden pro druhého,
že se setkají a již neodloučí jeden od druhého.
Cesta domů je těžká jako kámen,
který spolu neseme.
Teď je nám drahé vše.
Každý okamžik, kdy jsme spolu.
Každou chvíli kdy se objímáme
více než kdy před tím prožíváme.
Dáváme za vděk i popelnici,
jen když jsme blízko sebe.
Jednodenní milenci!
Čas letí, dostáváme výčitky.
Uroníš slzu, to mě děsí.
Chci se s tebou smát,
s tebou si zpívat,
chci tě líbat
a s tebou se milovat.
Chci vrátit čas
a slzu ti vysušit.
Již to nemůžeme vydržet.
Schůdky nám jsou mořskou pláží.
Uleháme do milostného opojení.
Hoříš po celém těle.
Jemné polibky – jeden za druhým
a přece každý jiný a zvláštní.
Vůně tvých vlasů mne omámila.
Již to není láska,
je to něco víc, mnohem víc.
Chci tě milovat, mít rád,
polévat perlivou vodou,
milovat se s tebou.
Přesýpací hodiny se však již samy obrátily.
První vteřiny nového dne již minuly.
Doprovázím tě domů a teprve teď vím,
jak těžké je loučení.
Chci tě celou, celou celičkou unést co nejdál.
Nemohu, nejde to.
Poslední vzplanutí – je žhavější a vášnivější
než cokoliv před tím.
Ten den však již skončil.
Oba se musíme rozejít do svých domovů.
Poslední polibek, poslední pohled,
poslední dotek našich prstů…
…konečně jsem doma.
Půjdu se mejt a pozhasínám,
co bude dál?
Dál? Dál už nic. Dál už vůbec nic!
Václav ČÍŽEK
V trávě
Slož hlavu do trávy a zvedni oči do mraků
snad nezaslechneš křiku Sauronových přízraků
a vlhký vítr od moře
ti tiše řekne, že
den bude lehký jak chmýří bodláků
Mrak stříbrný jak rtuť ti tvář stínem přikryje
a v parku malý pinč jak zkušený vlk zavyje
pak bílý král ze severu
pošle zmrzlou nádheru
co modré chrpy svým dechem zabije
Dým černý stoupá výš a barví nebe do temna
jak rakovina rozlézá se dál ta barva zákeřná
mdlé plejády kuřátek
utíkají od vrátek
u splavu pláče dívenka nevěrná
Psaní Měsíci
Visíš tu nade mnou jak jantar v sametu
Přehlížíš okem svým celičkou planetu
Armády zlatých hvězd hlavní jsi generál
Pohlédni na mě teď, jsem tu jen malý pán
Ležím tu na zemi pokorně na mrazu
Nespím a přemýšlím – ještě než zalezu
Záříš tu na nebi jak slza na oku
Jak kapka rosy mé dívenky v rozkroku
Držíš tu nad krajem svůj věčný skromný žal
Jsi temné oblohy zářivý smutný král
Milena SVOBODOVÁ
Čekání na déšť
(Manětín 98)
Na podzim jsou sochy opravdovější
Když kráčí po rezavém koberci
nasypat holubům
i zvony přestávají dýchat
Cisterciácký mnich usedá k varhanům
jeho prsty pokryté jinovatkou
pomalu tají
Je slyšet hlasy
ostré jako výkřiky podkov
když křísnou o dláždění
Jako všude
nepolapitelné do sítí slov
neuvěznitelné pod křídla tónů
Jen se tak procházejí
zatímco on hraje
a zvony odlétají
naproti holubům
Na podzim jsou sochy opravdovější
mžourají do věčnosti
natahují ruce
a poslouchají
jak nebe schází k zemi
Zmoudření modra
Na chvíli
nachoví motýli
přiblížili
věčnost k nekonečnu
Vítr bolest rozfoukává
slunce je sedmitečné
a kolem voní tráva
Jak zrnka písku
přesýpáme viny
Tak silní ve své
slabosti
bodáme pohled
do krajiny
s pronikavou vážností
Na chvíli
půjčit si
křídla motýlí
třeba se v nás potom
něco změní
A čas je modrý
jako nebe
od smíření.
Božena FOUSKOVÁ
Vůně léta
Vzduch kolem nás se rozvoní
a věru těžké skládat věty,
když z mezí stříbrem zazvoní
horlivé cvrččí kastaněty
a z luk se nese do dálky
kouzelná vůně schnoucí trávy –
jeřabin jasné korálky
v zeleni listů tiše žhaví.
Zavanul vítr. Horký proud
rozvlnil štíhlá těla klasů
v řeku, v níž bys chtěl utonout –
nevnímat těžkou ruku času
a poslouchat, jak dýchá zem,
cítit, jak je vše provoněno
tím hořkosladkým parfémem,
jímž voní obilí i seno
a les a houby v pasekách,
jablka v sadech, když jsou zralá,
i lehká mlha na řekách,
i mechem okrášlená skála.
Tak voní v létě celý kraj –
a také trochu po heřmánku –
větřík mu hraje na šalmaj,
když večer ukládá se k spánku.
A v té vůni i usíná
i probouzí se za svítání,
kdy v novém dnu zas začíná
odvěký zázrak věčných zrání.
Dušičky
Jak dětské oči teskné po domově
smutný je ten den podzimní.
Svíčičky opět hoří na hřbitově,
každý krok v blátě hluše zní,
když váhavé a ztěžklé nohy
šlapou tu černou, chladnou zem –
ten chlad se vpíjí do oblohy
a dusí nás svým příkrovem.
A jenom prázdné ruce zbyly.
I vzpomínku vzal někdy čas.
Výčitka naše hlavy chýlí,
jak vypleněný, prázdný klas.
Mlha
Pouliční světla v pěně utopená
a nezřetelné postavy –
v cukrové vatě zahalená žena
cos polohlasem vypráví.
Dlažba se leskne, koleje se ztrácí
kdes v nedohledných dálavách –
k zemi se krčí zimomřiví ptáci,
choulí se chladem. Mají strach
z těch slizkých dlaní, které květům drtí
sukénky hebkých okvětí –
i jejich hrdla studený stisk škrtí
v sychravém, mlžném objetí.
Účesy plihnou. Ze zakletých dvorů
zacinknou víka popelnic.
Zvolna se sunou světla reflektorů.
Bílá tma padla do ulic.
Tereza JANDOVÁ
Abortivus
Tichá melodie. Cink cink…
Vyškrábal se na kopec, brašnu s nářadím přehozenou přes rameno. Svíral ji tak pevně, až ho kožený řemen začal škrtit. Stanul přede dveřmi, očima vyhledal zvonek. Bez jmenovky. Přelétl pohledem dům. Snad tu budou bydlet jen oni, pomyslel si, když tiskl bříško zvonku.
Dům byl bílý, nově nahozený. Za čistými okny, které slunce pokreslilo pavučinou barevných duh, stály květináče, obklopené krajkovinou záclon. Krajkovinou poněkud zašedlou od dýmu cigaret, jak si povšiml uvnitř.
Tichá melodie. Cink cink.
Otevřela mu mladá holka. Na sobě měla seprané džíny s vytahanými koleny, knoflíčky na poklopci všechny zapnuté, za pasem zastrkaný pletený svetr s vytahanými oky. Ňadra měla plná a pevná, ztvrdlé bradavky.
V levici držela kliku. Pravou ruku zastrčila do kapsy. Spíš ji tam narvala, zadek měla taky velký, ale vycvičený a pružný.
"Co je?" zeptala se. Její ústa se podobala malému červenému otvoru, kapce krve ve spoustě sněhu. Její oči byly velké a smutné, jiskřivě zelené, možná do mechova, vlhké bělmo jí neprosekla ani jedna červená žilka, zářilo jako alabastr nebo bílý mramor.
"Jdu opravit to piano," řekl. "Pozvali jste si mě, ne?!" dodal.
Sundal brašnu z ramene a držel ji teď v rukou. Klimbala se mu u kolen.
"Jo tak," řekla ona.
"Pojď dál."
Nepatrně ustoupila, aby mohl vejít.
Tichá melodie.
Napadlo ho, jestli se má zout. Kradmo pohlédl na její nohy; byla obuta ve vyšlapané tenisky bez tkaniček. Rozhodl se nezouvat.
V domě se držel zvláštní pach. Nikoliv staroba. Ani hnití – musel se téhle nečekané myšlence zasmát. Nabral dech. Páchlo to zde VENKOVEM. Starou slámou, s níž si pohrává vítr, zaschlou krví z králičích poprav, nočním štěkotem psů, papírovými lodičkami, pouštěnými na zatuchlém rybníce opodál, komunismem, práškem proti molům, nestříhanými vousy a … spálenými vajíčky.
Cink, cink…
"Promiň," řekla holka v kuchyni a odtáhla z plotny pánev se zuhelnatělými zbytky vajec.
"Dostala jsem hlad, ale…"
Nohou otevřela odpadkový koš a vysypala do něj začernalou hmotu. Pánev pak položila na kopičku špinavého nádobí ve dřezu.
"Už bude asi nepoužitelná," mínil hlasitě. Stihla ho zlomyslným pohledem.
"Ten krám je támhle!" ukázala do rohu místnosti.
Přistoupil ke klavíru. Brašnu si odložil na malou židličku před nástrojem.
"Páni."
Rukama se dotkl tvrdé jasanové desky, skrývající klávesnici. Ubíhala mu pod dlaněmi, klouzal po ní prsty, jako by do ní chtěl vrýt každičký svůj dotek. A on chtěl.
Odklopil ji. Tiše zíral na klaviaturu.
"Hezká práce," poznamenal.
Bílé klávesy získaly časem smetanovou barvu, černé byly naleštěné jako eben. Otočil se k dívce.
"Ty hraješ?" zeptal se.
Kuchyně byla poměrně prostorná místnost. Stěnu proti dveřím zabírala stará kuchyňská linka, kredenc a prosklené vitríny s nějakým porcelánem. Kredenc zřejmě nešla dovírat, mezi veřejemi měla zastrčený kus hadru.
"Jo. Já hraju," odpověděla holka.
Na zemi bylo položené nazelenalé linoleum, protkané nejrůznějšími cestičkami, rýhami a škrábanci. Jídelní stůl byl dostatečně velký pro rozvětvenou rodinu. Pokrývaly ho zpola naplněné hrnečky, zbytky namazaného chleba a okoralý sýr. Na lavici za stolem seděla holka, nohy zkřížené pod sebou. Četla nějaké noviny.
"Vyznáš se v tom?" pohlédla na něj.
Bez zájmu. Rudé rty měla sevřené, v koutku se jí zachytily dva nebo tři lesklé vlasy z pramene nad čelem.
"Uvidíme."
Sklonil se nad nástrojem. Zahrál několik tónů, pár jich znělo falešně, pár jich neznělo vůbec. Otevřel svrchní desku pianina a zvědavě nahlédl dovnitř.
"Panebože, tady jsou přetrhaný struny!" vykřikl překvapeně. "To jsem ještě neviděl!" Znovu se obrátil k holce.
"Tos udělala ty?"
Vzhlédla.
"A kdyby?"
"Já jen… tohle prý dělal Chopin. Zničil tím několik nástrojů. Byl jako posedlý hudbou."
Tichá melodie. Cink, cink.
Mlčela. Otevřel brašnu, vyndal si potřebné nástroje a krabičku se strunami.
"To je práce na tři čtyři hodiny," povzdychl si.
Minuty pracoval v absolutním tichu. Občas vyhmátl z nástroje krátkou melodii.
Vzduch v kuchyni se nehýbal. Slabým tikotem se ozýval odněkud budík. Ze stropu uprostřed kuchyně visely mucholapky. Obalené mucholapky.
Vstal a došel k holce.
"Prosimtě, nemáš něco k pití?"
Zvedla se od stolu. Otevřela láhev minerálky, nalila mu a podala skleničku. Zachytil její překrásné dlouhé prsty s pečlivě ostříhanými nehty. Vytrhla se mu.
"Co to čteš?" pokynul hlavou k novinám na stole. Ukázala mu je.
"Francouzština?! vyděsil se. "Ty tomu rozumíš?"
Tichá melodie. Cink cink.
"Víš co? Vrať se radši k práci!"
Opět si sedla a ponořila oči do novin.
Pracoval asi dvě hodiny. Pak se ozvala vypitá minerálka. Znovu stanul před holkou. Z výšky viděl, jak čistou, světlou má pěšinku mezi hustými černými vlasy.
"Poslyš…" začal. "Potřeboval bych si na moment odskočit."
"Hajzl je dole. Napravo od vchodovejch dveří. Myslíš, že to najdeš?"
"To doufám."
Našel to.
V touze dozvědět se o rodině něco bližšího, otevřel v koupelně skříňku se zrcadlem. Absurdní. Čtyři kartáčky na zuby, pasta, štětka a pěna na holení, balíček prezervativů, depilační krém… Cizí a neznámé věci, anonymní stejně jako jejich majitelé.
Když se vrátil, držela holka v ruce cigaretu. Na stole ležela načatá krabička. Nabídla mu z ní. Vzal si a posadil se. Levicí objal opatlanou sklenku se zbytkem minerálky.
"Chtěl jsem dělat konzervatoř," řekl.
"Miluju Čajkovskýho," řekla ona ve stejnou dobu.
"Nevzali mě. Nedostatek talentu."
Vystřelil si do srdce jedovatý šíp.
"Já tam chodím. Někdy mám strach, že polezu po čtyřech."
Křižuju se na klaviatuře, neřekla mu.
"Je to jako život. Pořád stejnej motiv v jedný skladbě. Mizí a zase se vynořuje. Je to touha."
Hovořili k sobě, ale ona jako by nechávala svá ústa stále za mřížemi, a to i poté, co odběhl do koupelny pro jeden z kondomů a skončili spolu v manželské posteli jejích rodičů.
Tichá melodie. Cink, cink.
Ložnice byla malá a světlá. Nad postelí visel obraz lesního průseku s mohutnými, vzájemně propletenými stromy.
Její prsa byla těžká a přesně zapadala do jeho dlaní.
Přejížděl citlivými prsty po dlouhých bledých nohou, zachytával se ve výklenku pod břichem, líbal její oblá ramena.
Naproti lůžku stály dvě tmavě natřené almary. Z jedné z nich vyčníval rukáv šedivého svrchníku. Vsadil by se, že je na skříních na palec prachu.
Ležela pod jeho dotyky bez pohybu. Pak se náhle vysmekla, ohnula se a zvedla ze země krabičku cigaret. Zapálila si.
"Myslím, že si na všechno jenom hraju," řekla.
Hleděl na ni, vyčerpán a ospalý.
V kuchyni stálo dosud nenaladěné piano.
"Na co si hraješ?" zeptal se tiše.
"Mlč!" okřikla ho.
Její ňadra byla bílá, lehce se dotýkala okraje deky, kterou se holka přikrývala a on znovu pocítil vzrušení.
"Ve skutečnosti jsem úplně jiná. Je to jen ve mně. Ten pocit. Studená struna."
"Studená struna?"
"Nechtěj ji rozeznít!" pohlédla na něj.
"Bože, mám hledat na prostěradle krev?!" zvolal znechuceně.
"Vypadni!" zavrčela. Zavřela oči.
"Miláčku…" zkusil to. Políbil její sevřené rty.
"Vypadni!" Zajela pod peřinu.
Cink, cink…
Vpodvečer dodělal svoji práci. Když zavřel svrchní desku, posadil se a přejel prsty klaviaturu. Zahrál úryvek jakési skladby, aby se přesvědčil, zda odvedl práci dobře.
Potom si sbalil nářadí. Přehodil si brašnu přes rameno.
Stála ve dveřích.
"Já… Bude to zadarmo," řekl.
Měla na sobě své vytahané dříny a modrý svetr. V ruce třímala peněženku.
"Kdybych tě chtěl ještě někdy vidět…"
"Ne," zarazila ho.
Přistoupila k němu.
"Kolik?"
Řekl jí cenu. Mlčky mu zaplatila. Pak s ním sešla dolů, ke dveřím.
Nerozhodně se zastavil na prahu.
"Sbohem," řekla zavírajíc dveře. Vstrčil mezi ně nohu.
"Počkej! Copak nic necítíš?"
"Ne." odpověděla úsečně a docela vesele. Pak zavřela.
"Stál před dveřmi a nehýbal se.
Tichá melodie.
Hrála Čajkovského. Pomalu a rozvážně, pak se zazmítala v divokých křečích, hudba ztichla a posléze se opět vynořila, v nových variacích, naplněných a uspokojených.
Jan BERÁNEK
Jirka
Už jsme si na ně zvykli? Snad…
"Hele neblbni, nic to není!"
"Když já nevím, mně to připadá nějaký divný."
"Prosím tě co? Vždyť se zbavíš všech svých problémů, konečně budeš mít pevný bud v životě, pevnější než ta tvoje holčička. Najdeš novou rodinu."
"Hele, tak brzdi. Takhle o ní nemluv. ONA je to nejlepší, co mě zatím v životě potkalo."
"No dobře dobře. Já už mlčím, ale promysli to, a kdyby něco, tak se zastav v neděli ve dvě v kulturáku. Máme tam naše setkání. Čau!"
"Ahoj!"
Sluchátko ještě nestihlo dopadnout do vidlice telefonu a už se zvědavá, právě se sprchující osoba, nemůže dočkat toho, až zjistí, kdo to volal.
"Kdo to byl?" ozve se z koupelny hlas.
"Ale, jenom Jirka od nás," odpoví JÍ hlas z předsíně.
"Zase ti nutil ty svoje žvásty?"
"No jo, ale kdo by se mu na to nevykašlal."
ON sedí na posteli a vzpomíná na minulou noc. Periodicky se opakující rytmické údery jeho paměti mu nedávaly šanci, aby zapomněl na minulou noc. Bylo to tak nevýslovně úžasné, že se vůbec nemohl soustředit na něco jiného. Ale ke konci se mu zdálo, že ta vášeň, kterou ho pokaždé častovala, se někam neznámo kam vytratila. A teď, hned po ránu zavolá zrovna tenhle podivín a zase mu pokazí náladu. Nemá rád, když mu vnucuje něco, o čem nic neví a co je zároveň opředeno rouškou pomluv a tajemství.
Jirka. Klasická bezcharakterní figurka dnešní odcizené doby. Poněvadž se nemohl vzpamatovat z rozchodu se svou milovanou Maruš, sáhl po ne zrovna nejšťastnějším řešení a skončil TAM, kde skončil. Dokonce to za ty dva roky, co TAM je, dosáhl až na funkci STARŠÍHO a neustále se snaží někoho verbovat do svých řad. Chudák. Jediné, co mu ulehčuje jeho těžkou cestu životem, je pracovní židlička u zahraniční firmy, která mu přináší měsíčně příjemné obnosy, jež mu zajišťují spokojený život kajícníka.
ONA zatím stojí před zrcadlem a snaží se rozčesat zaschlý vosk z vlasů. Včera byli zase v B Clubu, kde se to trochu víc rozjelo a zrovna když byl ON na záchodě, tak se JÍ barman pokoušel vytvořit na hlavě stylový punkový účes na způsob kuru domácího. Bohužel se ON vrátil moc brzy a nekompromisně barmana odehnal. Je pravda, že barman neměl ruce jen ve vlasech, ale JEJÍ alkoholem přiotrávené mysli to ani moc nevadilo.
v v v
Sice už má zkoušku dospělosti za sebou, a tak by mohla vstávat klidně až v poledne, ale zůstává věrná každodennímu rituálu, aby nevypadla z koncentrace na učení alespoň do přijímacích zkoušek. Chtěla by se dostat na naši nejslavnější univerzitu, ale ví, že to nebude vůbec lehké. Jejím cílem je Fakulta sociálních věd, přesněji studium sociologie. Zkoušky má za necelých sedm dní, a tak má ještě nějaký čas na přípravu.
"Už budeš hotová?" zeptá se jí ON a nervózně prochází před koupelnou.
"Ale vždyť už jdu!" odpoví celkem v klidu, ale hlavou jí prolétne i jiná, mnohem jízlivější odpověď.
Je pátek. Celé velkoměsto již kuje plány na víkend a také naše malá domácnost má své plány.
On, ačkoliv se mu v pátek do práce vůbec nechce, odchází a nechává svou milovanou doma samotnou. V metru sežene včerejší vydání Reflexu. Vagóny nejsou kupodivu plné, a tak usedá na prázdnou sedačku a rozevírá čerstvě koupený včerejší společenský týdeník. Obrátí na druhou stránku a vyprskne smíchy při pohledu na obraz dění v naší republice očima mimozemšťana. Než dojede do práce, stihne ještě pročíst causu jednoho našeho politika a dozvědět se, co bude v příštím čísle.
V práci je jako jeden z prvních, dělá si tuplovanou kávu a zavře se ve své pracovní buňce. Při listování narazí na křížovku. Ani chvilku neváhá a jeho mozkové závity se začínají žhavit. Zpočátku se mu daří, ale vždy se zasekne na jednom slově, na které si nemůže vzpomenout. Židovský bůh na pět písmen. Po pěti minutách marného přemýšlení odkládá firemní propisovací tužku, odkládá časopis a začíná se probírat dnešní prací.
Tlustá složka plná pauzovacích papírů se stala ještě před JEHO příchodem svatebním ložem roztomilého párku much. Jak něžně se k sobě tulily, jak naplno si užívaly života. V jedné chvíli mu připomínaly i JEJICH noci. Chvíli se rozplývá nad jejich láskyplným objetím a pak je necitelně rozmazává jednou dobře mířenou ranou společenského týdeníku.
"Práce, práce, práce…" povzdychne si a pouští se do kreslení…
v v v
"August Comte je považován za zakladatele sociologie jako takové. Sociologie je věda, která se snaží zkoumat jevy ve společnosti. Předmětem jejího zkoumání je společnost jako celek. Po roce 1989 zažila tato věda v naší republice veliký boom…" Tak praví učebnice společenských věd, která obsahuje několik vybraných sociologických problémů.
Chvíli zírá do knihy s tupým výrazem v obličeji a po několika dlouhých minutách učení se raději přesune k televiznímu přijímači. Chvíli se marně snaží pochopit smysl pseudozábavné soutěžní hry Kolotoč a lituje moderátora tohoto uhozeného pořadu, který se za necelé dva roky vysílání stal idolem dříve narozených stařen. Jelikož je už kolem poledního, ozval se v NÍ jistý orgán – žaludek. Obědvá. Rajčatový salát a celozrnný chléb, rajčatový džus. Nuda, které na ni upadla, se nedala setřást ani prací, jak zjistila při mytí nádobí.
"Snad bych se měla vrátit k tomu učení…" pomyslí si a opět ulehá k moudré knize od mistra Hladíka.
JEMU už mezitím pořádně kručí v břiše, ale nepolevuje v kreslení jen proto, aby mohl jít z práce dřív a překvapit JI. Už jakoby cítil JEJÍ jemné ručky kolem svého krku a JEJÍ hebké rtíky na svých ráno oholených tvářích. Už cítí JEJÍ svěží dech, který přechází postupně z JEJÍCH úst do JEHO a omlazuje JEHO dvacetileté tělo nejméně o dva roky, přesně na JEJÍCH sladkých osmnáct.
v v v
O hodinu později…
"Kašlu na to, snad to nějak dopadne a když mě nevezmou tak co? Svět se snad nezboří," brumlá si ONA pro sebe, ale dobře ví, že tento dozajista moderní a pokrokový názor by před rodiči raději ani neměla vyslovovat, protože rodiče by asi nepochopili, že se jí na vysokou ani moc nechce a víceméně je donucena tlakem okolí a hlavně svých zákonných zástupců.
Místo žalostného hořekování nad problémy s učením se začíná s vervou prohrabovat v kabelce, kde by měla mít Něco. Něco, co dostala včera v B Clubu a ON neví, že to má. Malinkatá sklenička z tmavého a silného skla, jejíž obsah skrývá cestu do dalekých světů neznámých dimenzí. "My jsme ničili indiány kořalkou a oni teďka ničí nás tímhle," zafilozofuje a začne hledat starou krabici, kterou si nezapomněla při stěhování z domova přibalit mezi oblečení. Ve skříni není, v botníku taky ne, tak kde ksakru může být..
Aha, je pod postelí. Musí zalehnout na podlahu, aby se jí podařilo vytáhnout krabici zpod postele. Teplý korek je sice příjemný na dotek, ale silná vrstva prachu pokrývající malý prostor pod postelí není zrovna to, co by člověk v této situaci potřeboval.
"Moje krabička," zjihne nad fotkami z mládí a starými žákovskými knížkami. To co hledá je ale až úplně na dně. Dřevěná krabička od doutníků, které dostal její otec ke čtyřicátým narozeninám od strýce Adolfa z Ameriky. V krabičce konečně našla své vytoužené nářadíčko. Holky včera v B Clubu říkaly, že to je velice kvalitní model, ale čert aby jim věřil. Od té doby, co už s nimi nechodí do třídy, se Míša a Petra hodně změnily. Stýkají se s podivnými lidmi, provozují tajemné rituály, občas hovoří neznámým jazykem, kterému nikdo nerozumí, ale také velice často berou a prodávají drogy.
Tyhle dvě si založily svou dealerskou skupinu nazvanou Bratrstvo kočičí pracky, ve kterém sdružují své přátele v profesi. Proslýchá se, že s nimi spolupracoval i jistý Belgičan jménem Fracois Doutreaux. Když se s nimi včera bavila, tvářil se ON zase jako tradičně kysele. V takovýchto chvílích opravdu pochybuje o kvalitě jejich vztahu.
"Jsou dvě hodiny a ON ještě není doma. To už nemá cenu na něj vůbec čekat," pomyslí si ONA a myšlenkami je už někde u skleničky s lákavě tmavým obsahem. Pomalu se plouží ztichlým bytem v desetipatrovém paneláku ke kuchyňskému stolu a cestou kolem hifi zařízení spustí stisknutím jednoho černého tlačítka s jednoznačnou šipkou přihrávání nového přírůstku v její audiotéce – Kula Shaker. Psychedelická hudba se pomalu prodírá jednotlivými částmi bytu, ale také proniká do útrob její mysli. Vzpomíná, jaké to bylo krásné ještě předtím, než tu byl ON. Měla klid, mohla mít koho chtěla, nemusela se všude tahat s NÍM a všechno bylo takové víc pohodové.
Pomalu si uvědomuje, že už ho ani tak moc nemiluje, jak si myslela, že bude ještě před několika týdny. Když přemýšlí o jejich vztahu, zjišťuje, že ho naplňuje prázdnota a jednotvárnost. "JEMU to určitě vyhovuje, ale já potřebuju změnu!" odsouhlasí si sama svou revoluční myšlenku a JEJÍ paže je už stažena koženým řemenem.
v v v
Poslední silné čáry se s neobyčejnou rychlostí a přesností objevují na velikém archu rýsovacího papíru. I ON přitom přemýšlí o jejich vztahu. Pro NĚJ je to přímo ideální vztah. Nic MU nechybí, stále JI miluje a těší se na každou společnou chvíli, kdy JI bude moci svírat v náručí a ujišťovat se, že je jen a jen jeho. Přemýšlí o zásnubách. Práce je docela lukrativní a z každé výplaty mu zbývá většinou dost šustivých papírků, tak proč by si nemohl našetřit a koupit dva krásné prstýnky, kterými by si JI ještě více připoutal. Chudák, ještě netuší, že dny jejich velké lásky jsou sečteny.
Avšak čím víc se vrtá v jejich vztahu, tím více rozporů a potenciálních problémů nachází. Hlavně s ním v poslední době ani moc nemluví a velice těžko hledají společná témata rozhovoru, se kterými by vydrželi alespoň hodinku bez hádky. A neshody nepanují jen doma. Ať už jsou to rozličné excesy s barmanem v B Clubu nebo včerejší koketování s děvčaty pochybné pověsti, se kterými se bavila jako rovná s rovnými. Ne, že by byla ONA nějak rovná, to ani v nejmenším, ale jako příměr se to hodí.
"Bůh ví, co se dělo, když jsem JI zrovna nehlídal," pomyslí si a přitom hlasitě zanadává, protože se mu rozpila tuš na skoro hotovém výkresu a udělala mu na čtvrtce kaňku ve tvaru malé skleničky od léků. "Snad se za čas zase umoudří a pochopí, že jsem pro NI právě já ten ideální partner. Přece se snažím, aby JÍ nic nechybělo a aby byla šťastná, tak nevím, proč mi dělá takové naschvály. Zkusím JI dneska někam vzít a pak se uvidí," mumlá si, když speciální modrobílou gumou Staedler dře již zaschlou černočernou kaňku. Kaňka úspěšně mizí a ON zjišťuje, že dnes už prostě musí jít domů. Ty myšlenky o jejich vztahu JEJ rozrušily natolik, že se nemůže soustředit na práci. Balí si věci, oznamuje odchod a mizí ve dveřích.
A co čert nechtěl, kousek před spásným vstupem do metra potkává Jirku. Jirku, který se pyšní pověstí neúnavného informátora a agitátora ve věcech, kterým momentálně věří. ON moc dobře ví, jak dopadla jeho minulá kampaň se světoznámou firmou Amway, a tudíž nepřikládá Jirkovým slovům nějaký zvláštní význam. Jak je vidno, tak mu nestačil ranní telefonní rozhovor a zve HO na pivo.
v v v
Ruka se stříkačkou se pomalu blíží k naběhnuté žíle a ONA opět pociťuje ten pocit, který cítívala v dobách bezstarostného mládí, kdy v prváku vždycky po těláku chodívala s nynější sestavou Bratrstva kočičí pracky do nádražní hospody a popíjely spolu zakázané lihoviny a pokuřovaly cigarety západních značek. "Tohle máte za to věčný honění do učení a TY za to věčný poučování o tom, jak mám chodit oblečená a kam mám chodit a s kým," pošeptá stěnám prázdného bytu a pomalu se oddává účinkům jedu, který už koluje jejím krevním řečištěm.
Všechno se vznáší a jen ONA je jediným pevným bodem v celém vesmíru. Pozoruje létající věci a snaží napodobit jejich pohyb. Okno se vlní a za ním se vlní letící letadlo spolu s vlnícími se mraky a dětským drakem, který je pomalován čínskými znaky. Uvědomuje si vlnící zrcadlo, ale neodvažuje se do něj pohlédnout, aby náhodou nezahlédla svou pravou tvář ve vlnícím se médiu. Zvuky splývají v jeden tón a ONA v něm slyší výzvu udělat něco, co ještě nikdy nezkusila. Popadne vlnící se pastelky a začne kreslit na zeď pitoreskní obličeje. A najednou se před NÍ objeví Někdo. Nesymetrický obličej, špičaté uši a hranatý nos. Nikoho s těmito parametry nezná. Je to její Anděl strážný? "Vítej!" řekne mu a on beze slov vstoupí do JEJÍHO těla.
V tu ránu se tahy její ruky stávají plynulejšími a ONA přenáší na zeď myšlenky toho, kdo vstoupil do JEJÍ mysli a řídí její myšlení. Kreslí čím dál tím zběsilejšími tahy, láme tužky a občas už kreslí jen prstem, který je už skoro rozedřen do krve. Až když dokončí posledními tahy své veledílo, upadne vysílením na zem a vzrušeně oddychuje. Přitom sleduje, jak z NÍ vstupuje ten přízrak a mizí stejně tak, jak se objevil. Pomalu odchází vlnícím se oknem.
ONA ho však nechce nechat odejít a vrhá se za ním. Probíhá oknem a za řinčení skla se vrhá z pátého patra ven na dlážděný chodník. V pádu ho však ještě vidí. Vidí, jak nad ní stojí a čeká až dopadne, aby mohl vzít JEJÍ duši a odejít s ní v klidu do neznáma. ONA se snaží ještě něco vykřiknout, ale dlažba chodníku umlčela její mladistvé hrdlo a též skončila její mladý a nadějný život. V poslední chvíli zahlédne opět dětského draka, ale pomalovaného krví a vyděšenými dětskými obličeji, které jakoby volaly o pomoc, která už od NÍ nikdy nemůže přijít, protože ONA vyřešila své banální problémy cestou razantního úniku, do kterého JÍ nemohl nikdo mluvit a pro který se rozhodla úplně svobodně…
v v v
Bistro Olin na ně blýská svými prosklenými dveřmi již z dálky, aniž by tušilo, kdo a s jakým posláním do něj přichází. "Vysvětlím ti, jak funguje náš systém. Určitě budeš překvapen, jak se lišíme od toho, co o nás lidi povídaj," nepřestává blábolit Jirka v naivní naději, že ho ON poslouchá. ON si hierarchii jejich sekty zjednodušuje myšlenkami na známou píseň – od pantáty vedou dráty do světnice nade vraty… – a druhá část mozku se už těší na návrat domů a hlavně chce uniknout z tohoto hrozného prostředí, kde z jedné strany řvou opilí redaktoři nějakého časopisu a z druhé strany slyší pouze o výhodách a kvalitách Jirkovy organizace.
"A radím ti dobře! Vstup k nám dokud je čas, protože Čas zúčtování se blíží a nikdo si nemůže být ničím jistý. A pouze MY jsme TI, kterým je souzeno přežít konečný soud a pak žít sami v pokoji a míru se svými bratry v jiných zemích," rozohní se Jirka vidouc, že ztrácí JEHO pozornost. Zkusí tedy zahrát na poněkud nefér intimní strunu JEHO osobnosti.
"Uvědom si, jak tě ta tvoje ovlivnila. Vždyť už ani moc nechodíš do knihovny, divadla nebo třeba jenom s námi do hospody. Chováš se s ní jako puberťák. Vždyť už jsi snad velkej kluk a víš, co chceš." Po tomto Jirkovu monologu to už ON nevydrží, prudce vstane od stolu, který se díky své nekvalitní konstrukci značně rozkýve, až se rozlije JEHO nedopité pivo. Odchází a nechává Jirku napospas hostinskému, který žádá vysvětlení.
v v v
Rychle spěchá na metro a nekonečně dlouhá cesta domů ho svádí ke spánku.
"Přece teď neusnu!" pomyslí si a radši studuje zadní stranu MF Dnes svého souseda. Vše mu najednou připadá jako ve zpomaleném filmu. Podívá se na hodinky – zastavily se v 16.59. Uvažuje, kolik by tak mohlo být hodin. Dveře vagónu se otevírají rychlostí unaveného hlemýždě a hlas ohlašující další stanici se zadrhává za každou hláskou. Konečně se vlak doplazí na konečnou stanici, kde ON vystupuje a kde také ONI spolu bydlí.
Vybíhá schody po třech a až ve vstupní hale si uvědomuje, že JÍ dneska nic nepřinesl z města. Ještě stihne květinářku, která už pomalu balí svůj krámek čerstvých květů a kupuje 18 rudých růží. S takovouto kyticí by se nestyděl přijít ani na JEJÍ narozeniny. V mysli se mu však už od poledne rodí a rozvíjí nervozita a černá myšlenka na to, že se něco stalo. Něco, co se JIM ještě nikdy nestalo. Běží stále k domovu a neustále naráží do lidí, kteří spěchají opačným směrem. Už vidí jejich panelák. "A hele, někdo nám rozbil okno," pomyslí si a jde dál, ale už pouze zrychleným krokem.
A najednou se před ním otevře scéna, na kterou nebyl a ani nemohl být nikdy připraven. Vidí na chodníku podivně ležící postavu, nad kterou se sklání jakási důchodkyně a nevěřícně kroutí hlavou řka: "Taková mladá a takhle si kazit život. Že se nestydíš děvečko, vylehávat tady po chodnících." To už MU ale začíná srdce bušit nepravidelným a zrychleným rytmem a ON cosi tuší. Až jeho poslední kroky HO utvrdily v tom, že JEHO tušení mělo cosi do sebe.
Na chodníku leží ONA. Nohy jsou zkrouceny do nepřirozených úhlů, z rozbité hlavy vytéká na chodník stružka krve, která se proplétá spárami mezi dlaždicemi a postupně usychá a z pravé ruky kouká obnažená loketní kost. ON padá na kolena a začíná mačkat a líbat bezvládné tělo, které nosilo ještě ráno duši, kterou miloval. Slzy kanoucí mu přitom z očí mu nepřipadaly ničím zvláštním. Teď už ví, proč rodiče na pohřbu svých blízkých také plakali. Růže, které koupil pro potěchu, nyní znázorňují pouze symbolický předmět.
Tak jako ONA, se těchto 18 růží za pár dní odebere na onen svět s tím, že po nich přijdou další, které zastoupí prázdná místa v lidských životech. Poprosí někoho z kolemjdoucích, jestli by nezavolal záchranku a pomalu JI odnáší do bytu.
Když vejde do bytu, překvapí HO neobvyklý nepořádek, ale to hlavní přijde, když se ocitne v obýváku a uvidí celou stěnu pokreslenou obličeji trpících dětí, ale i starých lidí. Všemu však vévodí veliký obličej úděsného šklebícího se tvora, který jakoby se rozpínal i do třetího rozměru a pohlcoval celou místnost. Další šok HO čeká, když pohlédne na zem. Mezi zlámanými pastelkami leží zcela nenápadně a nevinně plastiková injekční stříkačka.
"Ne, to není možné. Vždyť měla všechno, co jsem jí na očích viděl. A za všechno může ten zasranej B Club. Nejraději bych to tam všechno zbořil. V tom pajzlu to všechno začalo. Nejdřív Olda, pak pití a nakonec ty hrozný holky z minula. Co já teď budu dělat?"
Automaticky a bezmyšlenkovitě se šine k baru, otevírá láhev bourbonu a otáčí ho směrem ke stropu. Pět, šest loků HO trochu postaví na nohy a teprve pak se odvažuje zavolat JEJÍM rodičům a sdělit jim tu strašnou zprávu. Pomalu si uvědomuje, že zůstal úplně sám. Bez lásky a bez zázemí. Když položí telefon a uvědomí si, že není sám, kdo takhle trpí. Vždyť JEJÍ rodiče na tom jsou ještě hůř, ale co bude dělat ON? Nalije do sebe ještě pár loků zlatavé tekutiny, zvedne telefon, vytáčí číslo a řekne na záznamník tato slova:
"Jirko, v neděli mi drž místo!"
Martina BITTNEROVÁ
Rezignace z pohodlného života
Král seděl na svém křesle v celém svém lesklém úžasu. Před ním stál rytíř v bílé plátěné košili sahající k jeho bělostným kotníkům a vánek pronikající z pootevřených okenic mu čechral dlouhé černé vlasy. Oči klopil před sílou majestátu celý bledý a krásně čistý. I když jeho čistota se chvěla poskvrněna vším tím ďábelským, co kdy přijal. Král se nadechl. Zadíval se přímo do rytířových, teď už zvednutých k němu, modrých hlubin panenek a počal svou řeč. Rytíř napřímil svou křehkou postavu na důkaz připravenosti vyslechnout ortel svého pána.
"Můj rytíři, do dnešních dnů jsi kostky i karty hrál, víno do dna v své útroby obracel. Tvůj rytmus bytí podléhal rozkoším a zábavám nevázaným, ženy i muže jsi miloval stejně prudce a vášnivě. Srdce jsi jim bral. Každý tvým magiím podléhal. Nikdo by netušil, ani nečekal, s jakou pokorou přijdeš za mnou. Chtěl jsi se změnit. Neutrácet mince v podivných pitkách. Nerozdávat dál svůj cit na potkání. Jen sít radost kolem. Chránit bezbranné a ubohé, jež tvou pomoc potřebují. Snad pochopil jsi, kde tvé místo nalézá se, kde rysy tvé krásné tváře získají nejlepší lesk."
Král se náhle umlčel oslepen jeho půvabem sám ušlechtilého zjevu. Rytíř se nehýbal. Přijímal vše, co mu jeho pán říkal. On zatoužil se na okamžik dotknout jeho bělostně jemné dlaně. Ucuknul pod přísnými pohledy ceremoniářů. Prahnul po samotě s rytířem. Druhý ceremoniář mu poklepal lehce na rameno. Král kývnul a pokračoval.
"Můj rytíři, uvědom si prosím (král nikdy nikoho neprosil), čeho ses rozhodl vzdát. Teď beru na sebe těžký úděl svědka tvého přerodu."
Rytíř se na chvíli zasnil. Spatřil jak ve snu své uplynulé lásky. Zabolely jej na duši. Lekl se, jestli je skutečně na svou přeměnu připraven, jestli svůj nový úkol ponese hrdě bez vnitřní úhony.
Král mluvil dál, i když si povšiml zamyšlení rytířova. Bál se o něj. Litoval mladého těla. Těžknul mu jazyk v ústech. Ceremoniáři nervózně přešlapovali. Král věděl, že už dále nemůže protahovat tok svých slov.
Rytíř se téměř nezřetelně pousmál. Poklekl před králem. Ten se zachmuřil a pronesl poslední nejdůležitější větu, při níž si ti přítomní oddechli.
"Můj rytíři, přijímáš svou rezignaci z pohodlného života?"
Sálem hleslo jeho pevné ano. Král zdvihl paži s mečem a pomalým pohybem sťal z jeho hlavy černé vlasy.
Vždyť všechny děvky v Paříži chodí ostříhaný…
Amélie
Jsem těhotná. Vycházím z ordinace. Někde ve mně klíčí nový život. Musím jen přejít ve zdraví zaprášeným náměstím. Zahnout doprava. Potkala jsem zas tu zvláštní ženu, co za ní pochoduje ve dvou řadách deset dětí jako mateřská školka. Chodí v ošklivém starém oblečení. Dávám jim vždy bonbony. Lituju je, jejich máma snad ani nepere a nemyje je. Zkoumavě mi pohlédla na břicho. Snad to není už na mě vidět? Doma na mne čeká namyšlená karikatura muže. Nechápu, jak jsem se do něj dokázala zamilovat. Pan ješita se naparuje, neboť mu porodím syna. Ještě mi zbývá dost času na rozmyšlenou. Nejraději bych mu naschvál potratila. Představa několika budoucích desítek let sdílet s ním lože, mne děsí. Za pár měsíců se budu svíjet na porodním sále. Vůbec po tom netoužím.
Muž se zbláznil. Kupuje peřinky, oblečení, pleny a nesmysly – trouba. Včera dokonce přivezl vítězoslavně kočárek. Idiot. Když pozoruji tu hromadu krámů, uvědomuji si, že vše budu žehlit, prát i zašívat právě já. Otřesu se.
Začínám onu matku ulice s deseti dětmi chápat. Roste ji nějak podezřele břicho. Včera jsem si toho všimla. Její malé se asi nepoveze hlavní třídou v načančaných dupačkách. Moje karikatura muže na mne zahalekala:
"Amélie, večeři." (Trhni si nohou, osle). Odpověděla jsem:
"Jdu si lehnout, neboť se mi chce spát."
Ráno spustil humbuk.
"Já dřu od rána do noci, abychom se uživili a ty mi ani neuvaříš."
Zavírám se před ním v pokoji. Nemá smysl se s ním hádat. Rezignuji.
Návštěva jistého lékaře mi pomůže od mého trápení. Dává mi malou pilulku. Zbavuji se definitivně své přítěže. Karikatura muže přichází v pět. Strkám dětské věci do pytle a pytel do kočáru. Vyjíždím ven na chodník. Lidi si mě podivně prohlížejí. Zvoním na oprýskané dveře. Otevírá mi zničená žena.
"Něco jsem vám donesla," hlesnu a sklopím oči.
Odmítá.
"Vezměte si vše, já nic nepotřebuju," tvrdím jí.
Souhlasí. Ona totiž se svou karikaturou muže žít musí.
Běžím se podívat do školy, kam se s úlevou vracím. Zítra mi začínají opět přednášky. Cítím se ohromně volná a šťastná. Balím se. Odmyká, když mu kuchtím zrovna jeho nejoblíbenější jídlo – na rozloučenou. Jsem trochu sentimentální. Zdraví mě. Já mlčím. Pak se s plným žaludkem vyvaluje u televizní obrazovky. Chce, abych šla k němu. Otřesu se odporem. Natahuji si sako a obouvám si boty. Zakřičím na něj do obýváku:
"Odcházím."
A můj klíč naposledy zarachotí v jeho zámku.
Pospíchám ke své kamarádce na kolej. Vítá mne jako ztracenou dceru. Druhý den v opojení svobody na mne vlítla karikatura mého bývalého muže, jestli jsem se prý nezbláznila, když jsem mu bez udání důvodu zmizela. Podařilo se mi ho uklidnit. Žádal mne o vrácení kočárku a všech těch nepotřebných lahviček a kabátků. (Panáček si zřejmě hodlá založit rodinu s jinou Amélií.) Chudák, užije si s ním.
Kráčel důstojně (po prohrané bitvě) do svého bytečku a za ním se vlekla jeho uražená ješitnost.
Po několika letech jsem se náhodou procházela starou známou čtvrtí. Proti mně se z oblaku prachu vynořila zničená žena s dvojstupem dětí. Jako poslední capkala lichá jedenáctá holčička absolutně nepodobná svým sourozencům. Připomněla mi mé staré zažloutlé fotografie z dětství. Zavolala jsem na ni:
"Amélie!"
A ona se otočila…
Tibora TEPPEROVÁ
Putování do strašeňské hospody
V úvozu za Bukovníkem, tam co podnes stojí Boží muka, si Matěj Dušek vzpomněl, že nechal v kvelbu za krámem v domě čp. 30 kupecké vážky. Mrzelo ho to. Zavrhl myšlenku svést to na Kateřinu. Rozebírala by svoji nevinu celou cestu až do Strašeně a on ji nemohl ničím rozladit, protože věděl, co oba v budoucnu čeká.
To jaro roku 1884 bylo sychravé a vlhké. Hustá mlha ležela nad úvozem a táhla se až k Damíči. Povoz přikrytý korbou drkotal po úzké blátivé cestě a Kateřině bylo chladno. Choulila se do teplého vlňáku, který jí utkala kmotra Marie Přibylová z Mačic. Příliš dobře si uvědomovala, že ještě dlouhou dobu si nebude moci dovolit žádnou větší parádu. Rodinu, která se stěhovala do nového bydliště, čekaly značné finanční výdaje. Byla praktická, šetrná a byla to dobrá hospodyně. Uměla úsporně vařit i rozličná jídla, a co podala na stůl, bylo voňavé, upravené a lákavé, až se sliny sbíhaly i nad obyčejnou kyselkou s bramborem. Kateřina měla i svůj osobitý půvab. Důstojné držení těla, příjemné chování, lidé ji měli rádi a čeho si Matěj nejvíce cenil – měli k ní bezmeznou důvěru. Bude to moc dobrá hospodská ve Strašeni, liboval si.
Pokud se jednalo o jeho svědomí, nebyl již Matěj takový hrdina, jako když se s chasníky pasoval, nebo rozverníkovi na místě udeřil pár facek. Neřekl totiž Kateřině, že strašeňská hospoda, kterou si pronajímají od pánů z volyňského pivovaru, má špatnou pověst. Hospodští se v ní střídali jeden za druhým, protože se báli místních lapků, potulných raubířů a handlířů všeho druhu. Ona vlastně ta hospoda ve Strašeni měla tu pověst prachbídnou a pořádný člověk se jí zdaleka vyhnul. A když se jednou Kateřina zeptala, zda je pravda, "že ten volyňskej pivovár jim Strášeň vychválil jenom proto, aby se tý hospody zbavil", rovnou se jí zeptal, kdo to řekl. Když uslyšel, že kmotra Přibylová, ulehčeně mávl rukou – "ženský tlachání z Mačic!"
"Matěji, zastav," křikla Kateřina, "najíš se, dokud je světlo, bůhví co nás tam v té Strašeni čeká."
Hbitě zalovila v útrobách korby, vyndala plachetku, rozložila ji na kozlíku vedle Matěje a než se nadál, zjevilo se na skývě chleba domácí uzené, vejce natvrdo a z kameňáčku plátýnkem ovázaným, dvěma prsty vylovila vábné proužky kyselého zelí. To byla celá Kateřina. Vejce podélně nakrojila na čtvrtky, ale jen tak do půli, aby se nerozpadla, a vnitřek naplnila zelím. Do plecháčku nalila jablečný mošt a pobídla: "Pochutnej si, Matěji."
Ta hospoda volyňského pivovaru byla ve Strašeni čp. 16 postavena na malém návrší ve stínu vysokých jeřábů, jež časem ohnul prudký vítr vanoucí od hory Žďánov, které tehdy staří lidé říkali ještě po německy Zosum. Ale také od silných větrů z rozsáhlých zuklínských lesů. Pro hospodu bylo toto místo příhodné. Od západní strany kašperskohorské a sušické a zejména od poutního farního kostela Narození Panny Marie bylo přístupné malým úvozem, lemovaným bílou zídkou. Úvozem, po kterém mohly pohodlně přijíždět formanské vozy až před dům. Z horní dřevěné pavlače domu bylo dobře vidět na zahradu a prostranný dvůr plný bláta, dřevěného harampádí a potácejících se ožralů. Ale Matěj dobře věděl, že to brzy bude dvůr plný drůbeže a kytek, které podle něho sice nebudou moc k užitku, ale bude pěkné se na ně dívat z té staré pavlače, která voněla dřevem a po které se budou pnout. Kytky, které Kateřina tak ráda pěstovala a nelitovala námahy ani času, který jim věnovala. Když má z toho radost – pomyslel si Matěj a s láskou pohlédl na Kateřinu.
Podučitel Ferdinand Šafránek ze Strašeně o vánočních vakacích navštívil bukovnického faráře. Přinesl mu přepis figurální vánoční mše Hej mistře od Jana Jakuba Ryby, tehdy nepříliš známé. Strašenští si figurálku mohli dovolit. Tolik muzikantů hrajících mistrně na různé nástroje měla málokterá vesnice. Na faře se Šafránek seznámil s Matějem Duškem, bukovnickým kupcem.
"Uděláte dobře, když napíšete petici do Volyně a pronajmete si tu hospodu, Matěji. Je prázdná, hospodský Dvořák se odstěhoval. Strašeň nutně potřebuje dobrou hospodu a poctivého hospodského. Starosta Lejsek takového hledá. Považte – pět poutí do roka a těch procesí z okolí i z Bavor, co navštíví mariánskou svatyni. Posvícení, křty, masopust, konopické," lákal Matěje podučitel Šafránek. Nalákal ho i na komedii, jak tehdy říkal divadlu.
"Hospoda má sál, Matěji, na bály i na kratochvíle! Velký počet 500 dítek školou povinných nutně vyžaduje i rozšíření školní budovy. C. k. zemská školní rada ze Sušice právě oznámila řídícímu učiteli Křesinovi, že vzhledem k tak velkému počtu pomýšlí otevřít pátou třídu. A proto jsme začali s přístavbou školní budovy. Se sborem učitelským jsme také zřídili knihovnu a číselný počet nám vzrostl na 59 knih."
To již neřekl pan podučitel Ferdinand Šafránek, snad aby Matěje neodradil, že byl ustanoven zastupujícím učitelem při obecné škole v Stachách, kde od září nastupuje.
Matěj miloval muziku, divadlo, ženu Kateřinu, své staré rodiče a své dva dorůstající syny Tomáše a Josefa. Nejvíce však ze všeho miloval Tomáše, který se učil za kupce u horažďovického Mütze. Mrzelo ho na Tomáše, že utekl z Burgerschule v Kašperských Horách, kde se mu hrubě nelíbilo. A jak věcně oznámil ředitel školy W. Suchý, nebyl mu proto dovolen přestup na českou střední školu do Písku.
On vlastně Tomáš z té školy neutekl, to si jen Matěj namlouval. Byl moc dobrým žákem, ale pro ty jeho věčné půtky s některými kašperskohorskými Němci musel z té školy odejít.
"Hele, Tomáši, mamince radši řeknem, že se ti tam nelíbilo, že chceš bejt kupcem. Moc by se mrzela kvůli penězům, co tvoje študýrování stálo. To víš, ženský nerozumí vopravdickýmu vlastenectví," zamlouval tehdy Matěj svoji neschopnost být přísným otcem.
Z Bukovníku vyjeli zrána a schylovalo se k poledni, když voli unaveně táhli povoz přes soběšickou náves. Krajina pozvolna dostávala ráz půvabného šumavského podhůří. Matěj byl rád, že mají nejobtížnější část cesty za sebou, že voli dobře zvládli úmorný soběšický kopec s nákladem, který byl uložen pod korbou vozu, a byl také rád, že Kateřina nezačala v Mačicích řeč o Tomášovi a mačické slečně. Začala by o tom, kolik stála ta jeho skořicová kamizola s ozdobně našitými čamrdami a zelenými prýmkami, "kerou mu koupili na študie a ne aby plet hlavu panskej slečence vo bále". A určitě by dodala "a potom by posluhoval vrchnosti jako panskej pohůnek". To by určitě byla povídala, když jeli okolo mačického zámku, ale naštěstí si vzpomněla na Josefa, který se učil řezničině v Nalžovských Horách a pro kterého měla větší slabost, než pro hrdého a nepodajného Tomáše. Ne, Matěj rozhodně nehodlal popuzovat Kateřinu. Potřeboval pro příští dny a měsíce její pochopení, sílu a zejména praktické myšlení a konání. Proto raději ani s lítostí nevzpomínal na ty malé kupecké vážky zdobené rytinou mořské panny, které tak nešťastně zapomněl v kvelbu bukovnického krámu.
"Ty, Matěji, tůdle zasejc povídal Tomášovo kmotr Vít Janout v Soběšicích, že prej je v žihobeckým kostele taková učená kniha a v tý že je jako latinsky napsaný, že ta Strašeň je místem veliký hrůzy."
Matěj neslyšel. Nutně opravoval kožené řemínky na bičíku, s kterým poháněl své dva voly.
A právě v tom okamžiku, kdy minuli rozcestí vedoucí do Lhoty Kůstré, vyšlo slunce z mraků, mlha klesla do údolí a před nimi se objevilo to překrásné strašínské panoráma s bílým kostelíkem uprostřed tmavého lesnatého návrší Hůrka, s věncem okolitých hor a lesů, to místo, které vzbuzuje údiv a posvátnou úctu, podněcuje fantazii a nutí k pokoře před majestátem šumavské přírody.
"Ach, to je věčná krása, jakáž se nevidí nikdež na světě, žejo, Matěji," jihla Kateřina, která byla z Bukovníku nejdále ve Strakonicích. A Matěj pyšný na to, jak to všechno stěhování dobře vymyslel a zařídil, úplně zapomněl na útrapy, které je nepochybně čekají. Díval se na ten kostelík sluncem ozářený a věřil, že strašeňská panenka Maria požehnaná jeho rodině a že se jim v té strašeňské vsi dobře povede.
Doslov:
V roce 1967 strašínská kronikářka ve své práci pro Osvětový ústav Praha – Po stopách Karla Klostermanna uvedla:
V matriční knize zemřelých jsem sledovala ve Strašíně na čísle popisném 16 pohyb hostinských. (Poznámka: Týká se knihy Hostinný domů). Podle pohybu pachtýřů zaznamenaných jako otcové při narození nebo úmrtí dětí, lze přibližně soudit na období, ve kterém roce nájemci na čp. 16 ve Strašíně žili. Často se střídali i dva až tři za rok. Podchycena jsou jen jména těch, která zůstala známá v paměti starých lidí.
Časté střídání hostinských prý měla na svědomí parta zlodějů a přepadávačů, kteří byli postrachem vsi, osad i těch, kteří vsi jen procházeli nebo projížděli (kupci, handlíři, dohazovači sňatků apod.). Ti měli v hospodě své pravidelné schůzky. Lupiči s nimi navazovali známosti a osnovali pak plány na jejich přepadení, vydírání, vyvolávali hádky, rvačky a nepokoje.
Až příchodem nájemce Matěje Duška, který se do Strašína přestěhoval s rodinou z Bukovníku, se dostává zájezdní hostinec z vlivu bandy lupičů, se kterou se hostinský Matěj Dušek několikrát citelně vypořádal. Výborná kuchyně, dobrá obsluha a čistota vytvářely z hostince vpravdě hostinný dům. Takový jej při svých častých návštěvách Strašína poznal a ve svém románu pak popsal spisovatel Karel Klostermann, ale to již bylo za hostinského a řezníka Josefa Duška, syna Matěje Duška. Za něj se pak stal hostinec hledaným letoviskem a pravidelným dostaveníčkem cestujících, kteří se i z dalekých obchodních cest vraceli na noc za dobrou kuchyní do Duškojc hospody.
v v v
V roce 1901 strašínští ochotníci sehráli divadlení komedii Till Enšpígl o legendárním německém šprýmaři. Hlavního hrdinu Enšpígla zahrál s úspěchem Matěj Dušek. Po kladném ohlasu a mnoha reprízách této hry pak založili ve Strašíně Ochotnický spolek Kollár, který působí dodnes. (Ze strašínské kroniky).
v v v
Spisovatel Karel Klostermann napsal knihu Hostinný dům. Na začátku III. odstavce uvádí: "Hostinec Bořitův stál na konci vsi. Stavení jednopatrové, bílé jako z cukru, vysoká zeď kolem prostranného dvora, rozložitá zahrada zeleným plotem obehnaná a v té zahradě košaté stromy, husté křoviny, sta keřů růžových, stojících z části ještě v plném květu. I před průčelím domu rozkládaly se záhony rozličným kvítím porostlé, obehnané pěkně přistřiženým živým plotem a na zeď šplhaly se až do výše prvního patra vinné révy a žlutozelené boby. Kam oči padly, všude se jim jevily pečlivé ruce, jež vládly na těchto místech, vše svědčilo o vkusu a zámožnosti."