-- rychlá navigace -- Katalog Novinky Zvukové knihy Akce MK Klatovy Pronájem sálu ----- Ceník Provozní doba Knihovní řád ----- Mapa knihovny Dětské oddělení Studovna Čítárna Region. služby

<<	únor 2012					>>
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
30	31	1	2	3	4	5
6	7	8	9	10	11	12
13	14	15	16	17	18	19
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29	1	2	3	4

Informace o regionu

Dnes je pondělí 6. 2. 2012; oddělení pro dospělé 9-12 a 13-18, dětské oddělení 13-17.

Literární Šumava '98

Zdeněk LOMIČKA

Mýlit se je božské

Institut pro výzkum duševního zdraví (IPVDZ) byl založen někdy na přelomu tisíciletí. Zakládajícími členy byli Sigmund Nemejec a Jeroným Kuncl, oba členové sekty Věčného světla. Ve spisku Svatá pravda, který oba dobrodruzi společně sepsali a který byl jimi představen lidstvu jako nová Bible, se píše, že vznik Věčného světla byl v podstatě novým stvořením světa, neboť veškerý život byl znovu přetvořen, aniž se to ovšem navenek nějak projevilo. Každý jedinec by tedy měl být Věčnému světlu vděčný za svoji existenci, protože bez onoho spasení by se v jediném okamžiku proměnil ve vesmírný prach společně s celou Zemí, neboť ta se právě v té chvíli nacházela v kritickém postavení k silovému vesmírnému poli. Založený IPVDZ pak měl pomoci nalézt členy Rady moudrých, která bude nadále rozhodovat o osudu světla a vývoji života a díky své nekonečné moudrosti jej dovede až k dokonalému poznání smyslu své existence.

V díle Svatá pravda ani nikde jinde nebyla sekta Věčné světlo označována jako sekta, ale jako nový směr všelidského vědomí. Ale byla to sketa. To je svatá pravda.

Členové sekty Věčné světlo samozřejmě, podle onoho spisu, tajemství podstaty života znali, ale z obavy, že by mohl být vývoj lidstva narušen, mu jej sdělit nemohli.

Oba muži sami patřili do Rady moudrých.

Oba muži hledali jedince, kteří by se jim v moudrosti alespoň částečně vyrovnali.

Oba muži byli bývalými chovanci sanatoria pro duševně choré.

Bylo to o 3 roky dříve, než znovu promluvil Bůh.

—

691 402. Když se ozval zvonek u dveří, bylo právě čtvrt na osm večer. Čas sice v příběhu nehraje žádnou roli, ale stejně nikdy neuškodí, když se člověk občas podívá na hodinky.

Jonatán B. opatrně otevřel dveře. Venku začalo pršet už někdy po poledni a nevypadalo to, že se počasí hodlá hned tak umoudřit. Obloha byla zatažená, všude šero, a člověk nikdy neví, co se z takového nečasu může vyklubat. Cukl sebou, když se v odlesku kapek zničehonic objevila postava a popošla do obdélníku světla deroucího se z otevřených dveří.

Nedůvěřivým pohledem si změřil podivného muže stojícího před ním – od hlavy přiklopené podivuhodně zdeformovaným kloboukem, z něhož crčela voda, přes trup schovaný v dlouhém kabátě až po paty, které s největší pravděpodobností vězely – tak jako i celé nohy – ve velkých kožených botách. Mohly samozřejmě také nevězet, pokud by mužovy boty měly vzadu díry. To ale Jonatán vidět nemohl. Zato jej napadlo, že muž teď rozevře kabát, pod kterým nebude už nic, ukáže mu to, s čím se podle svého názoru může jako muž chlubit, vysměje se mu do očí a zmizí někde v dešti.

Muž se na Jonatána zazubil a rozevřel kabát. Ukázal, že je teple oblečen, neboť dobře věděl, že do takového nečasu není radno vycházet jen tak nalehko. Z náprsní kapsy vytáhl notýsek a zalistoval v něm.

"Dobrý večer. Pan Jonatán B.?" otázal se.

Jonatán němě přikývl. Přemýšlel, jakou uchylku může mít úchylák, který je pod kabátem oblečený.

"Dnes je dvaadvacátého?" ptal se dál muž a tázavě pohlédl na Jonatána.

"Myslím, že jo… Jo, určitě jo… Proč?"

"Á, tady… Dvaadvacátého." Pohlédl na nějaký list a pak se pozorně zadíval na Jonatána.

"Dovolte, abych se představil. Jsem Posel. Mám vás na starosti, a tak je mou milou povinností vám vyřídit vzkaz."

Pohlédl na obrovské hodiny, které měl na ruce připevněné dvěma řemínky – mohly stejně dobře sloužit jako ukazatel času na sloupu na veřejném prostranství – a pokračoval:

"Právě vám zbývá přesně 691 200 vteřin od… – teď! Je to ještě přesně osm dní, které si můžete užít podle svých představ.

Za 691 191 vteřin," mluvil dál, stále s pohledem upřeným na hodinky, "vás přejede rychle jedoucí auto, až budete cestou z Birkmanova obchodu přecházet ulici a zapomenete se rozhlédnout. Přeji vám, ať svůj zbývající čas strávíte příjemně a smysluplně."

Muž se opět na Jonatána, který jej jen nechápavě s pusou otevřenou pozoroval, zazubil a obrátil se k odchodu.

"Nashle," vydoloval ze sebe Jonatán. "A dík," hlesl ještě.

"Není zač," ozvalo se z deště. "691 152."

—

674 672. Jonatán nemohl usnout. Kupodivu jej nikterak příliš netížilo vědomí vlastní smrti, protože to se dozvěděl každý. Jen jej poněkud překvapila forma jejího sdělení. Dosud se totiž objevovaly za dveřmi pouze papírky se vzkazy. Co jej ale poněkud rozčilovalo, bylo pomyšlení, že by měl prospat osm hodin a patnáct minut, které obvykle spal. Je to přesně 29 700 vteřin, což je docela podstatný kus z času, který mu ještě zbývá. Přišlo mu to šílené, ale pak si řekl, že člověk vlastně stejně prospí dobrou třetinu života, takže proč se chovat jinak? Stejně by na něj spánek potom dolehl. Teď si jej tedy aspoň užije, jak mu radil Posel.

Jonatán B. pracoval kdysi jako zřízenec v psychiatrické léčebně.

Byl jedním z jedinců, nad kterými si lámali hlavu v IPVDZ.

Jonatán B. byl duševně zcela zdráv.

Spěl však do bodu, kdy o své duševní zdraví přijde.

Postavy Poslů se objevily skutečně až v poslední době. Když už se jednou Bůh rozhodl lidem vůbec něco říct, protože nemohl déle vydržet poslouchat všechny ty nesmysly, které se o něm, jeho vůli a úmyslech říkaly, rozhodl se, že jim bude říkat jejich osud a smysl existence každého z nich. Bude na ně také sám pořádně dohlížet, aby nedělali nějaké nepředloženosti. Domníval se, že budou mít alespoň život snazší a mohou jej vyplnit nějakou rozumnou činností a nemusí přemýšlet o tom, co je čeká a nemine. Nebylo toho jinak moc, o čem by si s takovými tvory mohl povídat. Alespoň tím také zarazil nekřesťanské zisky různých institucí, skupin a jedinců, kterým plynuly z činnosti v podstatě stejné.

Začal tedy lidi navštěvovat a osobně jim vše říkal. Jak ale ke své hrůze zjistil, lidé jej neviděli a neslyšeli. Dlel totiž v docela jiném rozměru, kde jej nebylo schopno zachytit lidské vnímání. V rozměru, ve kterém se nacházely i podstaty života na Zemi a tedy i podstaty lidských osobností. Ty byly sice schopné si uvědomovat přítomnost nejvyššího vlivu, ale nebyly se svým hmotným protějškem ve spojení, a tak nemohlo docházet k přenosu informací. Právě díky tomuto handicapu mimochodem lidé mohou – až na pár výjimek – využívat pouhé čtyři procenta všech svých schopností. Třeba mozkové kapacity. Tudíž to Bohu k ničemu nebylo. Bůh byl ale zase v podstatě pouze podstata – takové velké, ošklivé nic – a byl schopen vnímat v každém rozměru, ale hovořit a zjevovat se ne. Bylo asi lepší, že jej lidé vidět nemohli, neboť nemá být od toho, aby je strašil. Naučil se tedy alespoň zhmotňovat vzkazy, které pohazoval lidem za dveře. To vyhovovalo též jeho letoře, neboť byl v podstatě líný a takto se nemusel nijak namáhat. Později přišel na to, že dokáže ovlivňovat mechanické vlnění. Hlásal tedy lidem poselství prostřednictvím rozhlasového vysílání různých stanic. Když posléze zjistil, že ho vlastně nikdo neposlouchá, protože – uznejte sami – kdo by poslouchal stanici, kde do všeho někdo pořád jen kafrá, vytvořil si stanici vlastní.

Od té doby, co promluvil a pominulo počáteční náboženské vytržení církví, skupin a sekt a také jejich pozdější rozčarování, už neexistovala žádná z nich. Vlastně nebyl nikdo, kdo by lidem předkládal něco, co by se pokoušel vydávat za Boží slova. Co Bůh chtěl, to řekl sám a nepotřeboval nikoho, kdo by jeho slova komolil do bludných a nesrozumitelných mnohovýznamností. Na frekvenci 101, 1 FM promluvil občas do vysílání a ráno po zprávách bylo pak shrnutí jeho poselství lidem.

Touto pozdně noční dobou zněly a Boží frekvenci 101, 1 FM staré rockové pecky v pořadu Boží mlýn.

Poslové byli poslední inovací v komunikaci s lidmi.

Byli již dříve rozmístěni mezi lidi, aby se naučili jejich chování a vystupování.

Během výzkumu IPVDZ byli mimochodem právě poslové označeni za jedinečné adepty na členy Rady moudrých.

Poslové nebyli blázni. Byli důležití. Stejně jako papírky se vzkazy.

—

O tom, že Bůh má smysl pro humor, nevěděl nikdo. Lidé to zjistili až jednou ráno, když vyšlo slunce a vypadalo jinak. Několik následujících dní pak dostávalo novou a novou podobu, jako by Bůh sledoval reakce lidí. Nakonec se jeho podoba ustálila na takové, která vadila všem stejně. Bůh byl rád, když byli lidé v něčem zajedno.

Některé jeho kameňáky a postřehy z dění ve světě se objevovaly i na Boží frekvenci 101.1 FM v nejposlouchanějším pořadu Jehovadění.

—

Mikuláš Z. byl úspěšný mladý podnikatel. Měl rád svou ženu a byl jí věrný. Vzhledem k jeho pracovnímu vytížení se ale vlastně nebylo čemu divit. Snad jen tomu, že ona jemu byla věrná také.

Rozhodli se, že si k třetímu výročí svatby dají dárek nejkrásnější – dítě. Romantický večer plný zamilovaných pohledů, letmých doteků a polibků u vybrané večeře v prvotřídní restauraci se proměnil v noc plnou vášně. Noc, která neměla konce.

A to doslova. Ale opět zklamal lidský faktor. Když se vyčerpaný Mikuláš zhroutil po třech hodinách divokého milování vedle své milované ženy, bylo mu do breku. Sípal a srdce mu divoce tlouklo, že si až myslel, že mu musí puknout.

Mikuláš se miloval se svou ženou od svatby poprvé.

Nedokázal vyvrcholit.

Žena jej hladila po vlasech a dívala se někam do prázdna. Kdyby byla schopná vnímat i v jiném rozměru, uviděla by Boha. A Bůh se smál.

Ráno se Mikuláš probral a v hlavě měl zmatek. Rozhodl se, že si po obědě zajde někam do erotického klubu, aby zjistil, jak na tom skutečně je. Před dveřmi našel papírek se vzkazem: Raduj se, Bůh tě miluje. Bůh.

Zprávy z tohoto dění se na Boží frekvenci neobjevily. Byl to Bohův soukromý kameňák dne.

—

Začalo svítat. Nad obzorem se objevil zářivý kulovitý útvar. Jeho podoba nemohla nikoho překvapit, neboť byla již čtyři měsíce stejná. Za chvíli se celá Země rozzářila od dvou nádherně tvarovaných půlek na místě slunce. Prdel.

Davídek S. vyšel z rozpadajícího se domku v demoliční zóně. Davídek byl muž v nejlepších letech. Nebylo tomu tak ale vždy. Na počátku byla Dana S., dívka s duší muže. Prostě dostala do vínku nesprávné pohlaví. Možná to byla také jedna z Bohových legrácek, ale to mu nikdo dokázat nemohl. Vždycky se to dalo svést na znečistění životního prostředí, vadu rodičů nebo něco podobného. Naštěstí byli ale lékaři chápaví lidí, a tak byl najednou z Dany David, muž s duší muže.

Posadil se na lavičku, která jakýmsi zázrakem jako jediná široko daleko odolala nájezdům vandalů. Seděl a čekal, až k němu přijde neštěstí. Čekal už přesně dva roky, čtyři měsíce, dvacet tři dny, šest hodin, čtyři minuty a třicet sedm sekund. To je vlastně 75 665 077 sekund – počítáno přesně od doručení papírku se vzkazem –které strávil v čekání na něco, co už u něj mělo dávno být. Na papírku stálo, že jediným smyslem Davídkova života je být nešťastný a že také bude. A prvopočátkem všeho bude nehoda zaviněná jeho rychlou jízdou, při níž srazí chodce a ten zemře.

Jelikož nikdo jiný papírky s podpisem "Bůh" nedoručoval, nebyl důvod, proč vzkazu nevěřit. Ale věc měla háček. Davídek byl šťastný. Byl rád, že se dozvěděl, že jeho život má nějaký smysl. Nevěděl však, jak má své poslání splnit.

Začal tedy jezdit rychle autem a na přechodech se snažil najíždět do chodců, aby osudu trochu napomohl. Chodci však uskakovali příliš rychle. Dostal několik pokut za nedodržení rychlosti, ale to mu nebránilo ani ve štěstí, ani v další rychlé jízdě. Jednou se mu konečně povedlo přejet nějakého důchodce, který nestačil rychle uskočit. Byl šťastný, že se mu to podařilo. Radost mu trochu kalilo zjištění, že jediná věc, která jej postihla a která by se dala alespoň částečně považovat za neštěstí, bylo odebrání řidičského průkazu a pokuta. Jezdit rychle jej už nebavilo, tak si řekl, že počáteční bod své cesty k neštěstí zvládl a to tedy přijde už samo.

Pak přestal chodit do práce. Jen seděl doma, nebo chodil do parku vyhlížet svůj osud. Zřejmě z toho důvodu jej zanedlouho opustil jeho zoufalý manžel. Pokoušel se jej nejprve nějak vrátit do starých kolejí, ale Davídek tvrdošíjně trval na splnění svého poslání. Nakonec to tedy manžel vzdal. A tak se první oficiálně oddaný homosexuální pár v tomto městě rozešel. Ale Davídek, muž který má rád muže, byl stejně šťastný. Zůstala mu ještě jedna láska – jeho starý kabriolet. Přestěhoval se s ním do opuštěného domku ve čtvrti určené pro demolici. Každý den sedával před domkem na lavičce, koukal slunci mezi půlky a jeho štěstí pokračovalo.

Občas se u něj posadil jeden takový drban, který tvrdil, že Davídka zná. Ten mu prý totiž při své honbě za neštěstím způsobil četná drobná i větší zranění, jejichž vážnost byla nepřímo úměrná tomu, jak hbitě uskakoval ze silnice. Vyprávěl Davídkovi příběhy z divokých pijatyk a zážitky z nevěstinců. Měl ve městě prolezlé snad všechny. Kvůli financování takových druhů služeb nakonec zkrachovala jeho firma. Manželka, o které si myslel, že ho miluje takového, jaký je, jej opustila. Milovala ho pouze jako bohatého perspektivního muže. Když jí nemohl už nic nabídnout, šla za lepším.

Jmenoval se Mikuláš Z. Tvářil se tak nešťastně, když líčil svůj osud, že mu až Davídek záviděl.

Po 75 683 187 sekundách čekání si Davídek řekl, že se zkusí zbavit i své poslední lásky. Hodí své auto někde ze skály. Je to nejmilejší, co mu ještě zbývá. Třeba bude konečně nešťastný.

Sebral se a vyjel po dálnici na sever. Jeho cílem byla bývalá přírodní rezervace s ohroženými druhy květin a skalních porostů. Teď už byly skály holé, a tak si tam přilehlé město udělalo skládku. Cestou se zastavil ještě v motorestu. Tam uslyšel v rádiu první zprávu o konci světa.

—

Bůh se nechal slyšet, že už ho svět přestal bavit. Nepovedlo se mu hladce proklouznout mezi dimenzemi a bylo mu špatně. Řekl lidem, že toho dne v sedm hodin devatenáct minut večer zničí celý svět. Bylo na co se těšit.

Někteří jedinci propadli panice, když v rádiu začal odpočet. Málem z toho byl neuvěřitelný chaos. Naštěstí se ale našla spousta takových, kteří byli rádi, že se jejich osud naplní a budou moci tak svou troškou přispět též k osudu celého světa. I když to vlastně dělá každý už odnepaměti. Ať už pomáhá nebo škodí. Spíš škodí.

Mnoho lidí si tedy prostě přeladilo na jiné stanice, kde hrála pohodová hudba.

—

1282. Řiť zapadala za obzor. Na Boží frekvenci 101. 1 FM zněl odpočet konce světa. Jonatán B. si řekl, že na tom jsou tedy všichni stejně. Napadlo jej, že by si měl udělat na rozloučenou se světem poslední večeři. Alespoň bude mít důvod jít do Birkmanova obchodu, aby splnil své poslání. Když sebou hodí, bude moci být v sedm hodin osmnáct minut a dvacet dva sekund na svém místě při přecházení ulice. Vypnul rádio a šel.

V obchodě naštěstí odpočet nezněl, takže to tam vypadalo docela příjemně. Nikde žádné fronty, jen několik lidí postávalo u regálů. Zřejmě také plní nějaké své poslání, pomyslel si Jonatán.

Andrej Birkman, poslední toho jména ve městě, byl absolutně klidný. Nedělal si nic ani z návštěvy Posla, který se u něj den před tím zastavil se zprávou, ani z odpočtu v rádiu, který ještě před příchodem Jonatána zněl i v obchodě. To jen, když viděl děs v očích některých lidí, pochopil, že to asi nebude ta pravá stanice a přepnul na jinou předvolenou frekvenci. Lidé se uklidnili a starý Birkman si začal ťukat dřevěnou nohou do rytmu. Obdivuhodně se neshodoval s rytmem písničky v rádiu.

Andrej Birkman byl totiž hluchý.

Bůh na to evidentně zapomněl, jinak by mu poslal vzkaz na papírku. Stálo by tam, aby ten den svůj obchod neotvíral.

—

Davídek si v autě vyladil Boží frekvenci 101,1 MF a šlápl na plyn, aby to stihl, než nastane konec světa. A tiskl jej stále víc a víc, jak se odpočet neodvratně blížil k nule.

Když zaznělo "padesát", vjel na Kunclovu ulici, která prochází městem a kilometr za ním končí ve skalách. Z některé tam může nechat auto spadnout do propasti. Málem ho zachvátil děs, že už to nestihne, když se najednou při "čtyřicet pět" z radia ozvalo: "Hej, lidi, už je mi líp. Přece jen vás mám rád! Tak to berte jako srandu. Jo? Byla to jen sranda."

Davídka zcela ovládl pocit štěstí. Stihne to a konečně bude nešťastný. A ostatním se nic nestane a budou moct splnit to, proč jsou na světě. Srdce se mu divoce rozbušilo nadšením. Jak už bylo staré a životem ve věčně chladné domku unavené, nevydrželo ten nápor štěstí a přestalo fungovat. Starý kabriolet vybočil ze silnice a naboural do jednoho z vozů zaparkovaných u chodníku.

Odpočet pokračoval.

—

13. O pět bloků dál se z rádia ozývala příjemná hudba a Jonatán B. se v pohodě procházel mezi regály. Zběžně se podíval na hodinky a zděsil se. Už měl dávno vycházet z obchodu. Rozběhl se ke dveřím.

"Hej, chlape, koukej zaplatit!" zařval starý Birkman a naučeným pohybem vytáhl zpod pultu brokovnici.

Jonatán jej neposlouchal a vyrazil ze dveří. Starcova dřevěná noha začala klapat kolem pultu za ním.

Kdo poslouchal Boží frekvenci, slyšel hlas, který řekl: "ČTYŘICET PĚT."

Jonatán na chodníku zakopl a upadl do vozovky. Při pádu letmo pohlédl na hodinky a zjistil, že má ještě 3 vteřiny života. Podvědomě zavřel oči.

"TŘICET DEVĚT," neslo se Boží frekvencí.

0. Jonatán ležel na ulici a nehýbal se. Nic se ale nedělo. Po chvíli se odvážil zvednout hlavu. Kunclova ulice byla prázdná. Pak se v dálce ve vedlejším pruhu objevilo auto. Přibližovalo se velkou rychlostí.

"Že by se mi zrychlily hodinky?" pomyslel si Jonatán a přešel na druhou stranu vozovky.

Boží frekvence pokračovala: "DVACET ŠEST."

Auto se blížilo a troubilo. Jonatán zavřel oči. Očekával náraz, ale ozvalo se jen zakvílení brzd.

"DEVATENÁCT."

"Co se tu motáš, kreténe!" zaječel vysoký ženský hlas.

Jonatán otevřel oči. Auto stálo kus před ním. Žena za volantem zařadila, zakvílely pneumatiky a auto opět vyrazilo. Jonatán sledoval, jak jej objela a ještě na něho ukázala vztyčený prostředník. Nechápavě se rozhlížel kolem po svém osudu, když si všiml, že z obchodu, který tak ve spěchu opustil, se vybelhal majitel s brokovnicí.

"OSM," řekl hlas na 101,1 FM natolik suše, že až člověku vyschlo v hrdle.

"Stůj, parchante, nebo to do tebe našiju!" zvolal Birkman a vystřelil do vzduchu. Zpětný náraz jej porazil na zem. Jonatán vyjekl. Odkudsi z nebe se ozval řinkot tříštícího se skla.

"NULA," řekl hlas na Boží frekvenci 101,1 FM a z oblohy se na zem začaly snášet tisíce a tisíce květů jako nějaký očistný, láskyplný déšť.

"H–e–e–é–é…e…e…," udělal Jonatán a posadil se doprostřed silnice. Bylo toho na něj moc.

—

V psychiatrické léčebně bylo ticho. Chovanci se způsobně procházeli po dvoře a poslouchali Boží frekvenci 101.1 FM stejně jako jejich ošetřovatelé.

Jonatán stál u zdi, na které byl reproduktor, vedle muže, jemuž se říkalo Ignác, a pokoušel se hýbat ušima. Moc mu to nešlo. Kradmo pohlédl na Ignáce, kterému z úst neustále kapaly sliny.

"Haló, lidi! Tady je Bůh a mám pro vás zprávu," ozvalo se náhle z rádia uprostřed písničky. "Už mám těch starostí plné zuby. Snažím se řešit vaše problémy, život vám krásně připravím a vy mi ve všem děláte akorát binec. Už mě to prostě nebaví.

Rozhodl jsem se tedy, že se s vámi na delší čas rozloučím. Musím si od vás zase aspoň pár set let odpočinout. Abyste ale měli někoho, kdo nad vámi bude bdít, učiním jednoho z vás mým nástupcem. A udělám to úplně jednoduše…" Bůh se odmlčel.

"Máš babu!" zvolal najednou.

Ignác hekl a rozplácl se na zemi jak dlouhý, tak široký.

—

Už se zase objevily nové a staronové církve. Hledají toho správného… Boha. Občas je v rádiu nebo v televizi zpráva, že tam a tam byl zástupce Boha objeven. Ale možná se mýlí.

Mně je to jedno. Já jsem spokojený. Ignác je skvělý kamarád, i když pořád slintá. Vyprávěl jsem mu, jak jsem sáhnul uklízečce na zadek, když byla předkloněná, a ona mi pak dala facku. Řekl jsem, že by bylo skvělé, kdyby ženské měly prsa vzadu namísto vepředu, abych mohl uklízečce sáhnout i na ně. Zepředu by to nešlo. Praštila by mě tím odporným hadrem na podlahu.

Ignác řekl, že nad tím bude uvažovat. To by nikdo jiný neudělal. On je vůbec skvělý. Chce sníst hodně prášků, aby se zabil a dostal se odsud pryč v pohřebáku. Tak je pro něj kradu. Udělal bych pro něj cokoliv.

Říkal jsem mu, že já, až odsud budu chtít pryč, tak prostě odletím. Ignác řekl, že by to mohlo být skvělé. On chce ale radši jet autem, protože má strach z výšek. To já tedy ne. Je senzační koukat na všechno shora. Muselo by být skvělé být něco jako Bůh.

Petr KERSCH

Milovaným rodičům

Na počátku září přišla Pavlína ze školy s tím, že nová paní učitelka si přeje, aby jí maminka zatelefonovala "na tohleto číslo" – ukázala papírek a dodala: "Nic jsem neprovedla."

"Ano, ano – já jsem nová třídní učitelka vaší Pavly, ano – jsem moc ráda, že jsem dostala třetí třídu, ano, po kolegyni Burdové, hrůza, že – velká tragedie – takové chytré a milé dítě, ta vaše malá, ano, a Pavlínka je úžasně muzikální. Budete s Pavlínkou v tomto směru nějak pracovat, paní Weberová?" Učitelka mluvila tónem, kterým horlivá, vzdělaná, mladá, samostatná, informovaná učitelka si vynucuje, aby rodiče řekli – ano. Ano, ale co? Večer v kuchyni u jídelního stolu rozhodovala rodinná rada. Starý pan Weber, Pavlínin dědeček a jediný muzikant v rodině, nebyl nadšen. Vnučka velký talent nemá – a mimochodem – kdo bude se slečnou chodit do hudební školy?

Weberová se rozhlédla po kuchyni. "Alexi, ty, samozřejmě. Kdopak má čas každé úterý odpoledne se trmácet metrem s děckem a pouzdrem na housle?"

Alexander Weber ve svých sedmdesáti se naučil nechávat si připomínky pro sebe. Housle ovšem ne – vysvětlil snaše – kupte Pavlínce starší pianino. Mohl bych s dítětem přehrávat. Neřekl hlavní důvod: začátečníci na housle nesnesitelně vržou a hrají falešně, kdežto na klavíru jsou tóny dány předem.

Weber mladší – otec budoucí pianistky – chtěl debatovat o hře na kytaru, protože kytara je mezi mládeží oblíbená, děvče si vezme kytaru na čundr, zazpívají si všichni u táboráku…

"Jaký čundr? Co to meleš?" zhrozila se paní Weberová, "Pavlína nebude chodit na žádný čundr."

"Myslíš, že se tě bude dovolovat?" usmíval se pan Weber. Podívali se na tchána, otce a dědečka, který se také zasmál a mávl rukou.

"Dobře. Když seženete pianino, budu s Pavlínkou cvičit a jednou týdně doprovázet dítě do hudební školy, to mne taky nezabije. Počkám v kavárně, přečtu si noviny a zase vezmu žábu metrem domů. Spokojeni?"

"Díky, Alexi," řekla paní Weberová, "napřesrok by mohla holka jezdit sama."

Pavlína spala v dětském pokoji jako o půlnoci.

v v v

Pianino bylo černé a když se zvedlo víko, objevila se klaviatura v barvách zažloutlé slonové kosti a ebenu. Zlatistě intarzovaná písmenka skládala název: ENRICO MINELLI.

"Co říkáš?" zeptala se paní Weberová tchána, uchvácena svým nálezem. Během týdne prolezla pět bytů podle inzerátů, ale pianina byla ve špatném stavu, odřená, s oprýskaným lakem a ulámanými kladívky uvnitř nástroje, s dírkami po dřevokazu a s pachem starých domácností, kde radost z hudby odešla před lety do nenávratna. Tenhle Enrico Minelli stál v koutě bazarové prodejny, a když prodavač z něho stáhl koberec, kterým bylo pianino přikryto, zdálo se jí, že stanula u cíle.

"Je levný – pán říká, že je za sedm tisíc."

Tchán upřeně hleděl na klavír. Zavřel oči a ve stoje pomalu přehrál pravou rukou všechny oktávy. Soustředěně poslouchal a u klávesy s jednočárkovaným cé se zastavil a zkusil ji znovu, tón byl falešný, ale ne mnoho.

"Italská výroba," poznamenal prodavač, "příležitostná koupě. Normálně klavíry nevedeme, milostpaní, máme málo místa."

Starý pán se ohlédl. "Minelli je švýcarská firma, pane."

V přítmí prodejny se zdálo, že tchán je bledý. Ujistil snachu, že to nic nebude, jen únava, špatně spal. Obnos je přijatelný, pianino se může koupit, ovšem, bude zapotřebí objednat ladiče. Zkusil postupně oba pedály, nadzvedl horní desku, aby prohlédl zběžně mechaniku, zelenou plstí obložená dřevěná kladívka. Vnitřek byl bez prachu, na vnitřní desce byl nalepen certifikát, na něm obrázek tří medailí z průmyslových výstav, dobrý nástroj, až moc dobrý pro dítě, které nemá o hře ponětí.

Paní Weberová se nezmýlila, tchánovi se skutečně na okamžik zastavilo srdce před pianinem značky Enrico Minelli. Při večeři snědl jenom pár lžic bramborové polévky, omluvil se a odešel do svého pokojíku.

Devět let zde bydlel, počítáno od náhlé smrti jeho ženy. Z počátku se bál hlučné, těhotné snachy, která tehdy neustále blinkala a měla pláč na krajíčku. Pavel, jediný syn, mu vymaloval všechny stěny bíle, tak jak si přál, a přinesl mu Magdino miminko s černým chmýřím na hlavičce. Postupně mizely v přísluní mladé domácnosti jeho chmury a pocity vetřelce. Začalo mu s nimi být dobře. Ležel teď ve své posteli potmě a viděl před sebou klavír, krátké křídlo zhotovené firmou Minelli, které stálo v přízemí, v salonu se čtyřmi okny, bezohledně vytlučenými, na podlaze skřípaly pod podrážkami střepy a rozbitými dveřmi táhlo. Viděl sám sebe, jak přichází ke klavíru a zdvihá víko.

v v v

Ve čtyřicátém šestém říkali spolužáci Alexandru Weberovi Saša. Maturitní ročník poslali na dva zářijové týdny sázet smrčky na Šumavu. V Dobré Vodě bydleli gymnazisti v opuštěné dvoupatrové školní budově, děvčata v prázdné faře. Palandy, v šest budíček, voda z pumpy, mléko a housky, lesní cesty, motyky, košíky se sazeničkami, tři dvoukilové bochníky chleba, kuchyňský nůž, plechový kbelík povidel, basa limonád, dvě profesorky jako dozor, vedoucí tělocvikář, čtyři maminky v kuchyni – a hlavně: Eva.

Na pasece se pracovalo v párech – kluk vykopal jamku mezi kořeny a kamením, děvče usadilo sazenici, společně rukama nahrnuli zeminu zpátky a udusali kolem rostlinky. Postupovali pasekou vzhůru, leckterý pár se schoval za hustné maliní, ozýval se smích, zpívání, pískání, občas chichot a plesknutí dlaní.

Eva se zdála nepřístupná. Když Sašovy prsty se dotkly u sazenice Eviny ruky, navlečené do rukavice, ucukla jako před zmijí, kterou včera zahlédli na stráni.

Večer Saša měl ovšem navrch. Usedl v jídelně k pianinu dovezeném z gymnázia, studenti vynesli lavice i stoly na chodbu, maminky pospíchaly s nádobím, aby mohly poslouchat – a Saša, "Mister Saša" – střídal walzy a boogie–woogie, cajdáky a foxtroty, vše bez not a s úsměvem. Později, o jedenácté, ozvaly se obě profesorky – tak, mládeži, zítra se musí vstávat – a SašaWeber rozloženými akordy šperkoval Loch Lomond, páry se tiskly k sobě, Eva s panem profesorem vytáčela figury, se zavřenýma očima, opálená, v bílém tričku, tmavé chloupky v podpaží zvlhly potem – celý večer na Sašu ani nepohlédla.

"Sašo! Rapsodii! Rapsodii ještě! Mister Sašo!"

Smáli se, uprosili ho zase, zůstali stát, děvčata se opřela zády o tanečníky, někdo se posadil na podlahu – a Saša hrál Gerschwinovu Rhapsody In Blue, v klavírní úpravě, kterou pro něho opsala ctihodná matka představená, abatyše Anselma. Celých pět roků, v úterý a v pátek, se učil u klarisek hrát na klavír, kudrnatý, vážný hoch s andělskou tvářičkou. Jak ho ctihodné sestry milovaly! Přicházely k matce představené se sepnutýma rukama pod šedým suknem, s prosíkem v očích. Posaďte se, milé sestry, poslouchejte rošťáka Alexe Webera, poslouchejte, jak hraje nádherné Chopinovo preludium, nebo slyšte, jak zvládne tohoto Schumanna. Dopouštíme se hříchu, sestry, když říkám a vy posloucháte: Alex je dítě boží.

Saša hrál, z tmavého kouta jídelny osvětleného petrolejkou, se valily Gerschwinovy nesmrtelné akordy ve fortissimu, které dokázalo zastavit zvědavou klukovskou dlaň na cestě ke knoflíčkům, a hudba se nesla dál, vznášela se do tmy, plné šelestů a vzdechů. Saša hrál pro Evu, hrál z lásky, prstokladem zkušeného hudebníka. Eva se založenýma rukama, s pohledem upřeným na pianistu, poslouchala až do posledního taktu.

v v v

Kromě školy, kostela a fary tvořily náves opuštěné domy na protější straně. Na kolemjdoucího civěly zpustlými štíty a vytlučenými okny. Prolézali v podvečerních hodinách rozbitými dveřmi a prohlíželi si zbytky, které nestály nikomu po válce za odnesení.

Na půdě vyrabovaného jednopatrového domu našel dřevěný kufr. Otevřel vyklenuté víko. Objevily se kostky vybledlé dětské stavebnice, torza panenek, zlámané pastelky, staré pohlednice a svaté obrázky. Sucho v kufru nedovolilo plísni začít zhoubný proces, dokonce ani fotografie v albu nezplesnivěly. Mužské tváře s kníry nakroucenými do voskovaných špiček, pánové v turistických pumpkách a s holemi v ruce, dámy v dlouhých sukních a šátcích kolem ramen, hleděly z hnědých snímků s úsměvy, zarámovanými do kadeří, loken a klobouků. Na jedné fotografii bylo vidět velký pokoj nebo jakýsi parádní salon, uprostřed místnosti klavír a u klavíru, s rukama položenýma na klaviatuře, sedělo dítě, asi šestileté, nedosahovalo nohama na pedály, snímek byl tmavý, fotograf spoléhal na přirozené osvětlení sluncem, které pronikalo otevřeným oknem přes záclonu.

Klavír na fotografii byl určitě ten, co stál dosud v přízemí. Alex sestoupil dřevěným schodištěm do největší místnosti v domě, aby porovnal snímek se skutečností.

Boční deska klavírního křídla, tmavě lakovaná, byla otlučena a lak na těch místech odprýskával. Pod prachem, který Alex dlaní setřel, se objevil zlacený nápis: ENRICO MINELLI – GENEVE. Ťukl na dvoučárkované fis a klavír vydal tón. Černá klávesa zůstala zapadlá. Pod ozvučnou deskou cítil zatuchlinu plesnivé plsti. Foukl dovnitř a musel se odvrátit – mrak prachu se zvedl z piana. Struny zašuměly.

Rozhlédl se. Po stěnách rozeznával špinavé obdélníky jako stíny sejmutých obrazů. Pod klavírem ležel zarámovaný obrázek tváří k zemi. Sklo se vysypalo a na fotografii, vsazené do mosazného rámečku, byla dívka, klavíristka z půdy, ale starší, vážnější, v tmavém účesu – a vedle ní stál mladík ve vojenském stejnokroji, na hlavě čapku wehrmachtu, levou ruku připaženou, pravou položil dítěti na rameno a na fotografa se usmíval. Na rubu fotografie bylo ozdobně natištěno – Photosalon Wittmann – Pilsen – a pod tím nápisem připsáno zhnědlým inkoustem: "Die gelibten Eltern von Marie–Luisa und Hermann". Mosaz byla pokryta měděnkou, ale papír byl dosud tvrdý. Alex schoval obrázek za košili, vyběhl do zahrady a přeběhl náves v dešti.

Na druhý den se vyčasilo a paseka voněla rozpálenou pryskyřicí. Vykopaná hlína rychle osychala, měnila se v prach a v poledne bylo vedro, že se nedalo snést. Saša s Evou si sedli na mech do stínu.

"Chceš se napít?" řekl Evě a nadzvedl nožem korunkový uzávěr na láhvi se žlutou limonádou. Počkal, až bublinky přestanou unášet pěnu a odtrhl korunku. Eva se dlouze napila.

"Br, je zteplalá."

V lahvi zbyla sotva polovina. "Rozbal svačinu, mám hlad."

Převzala otevřený kapesní nůž a ukrojila čtyři velké krajíce. V papírovém balíčku byla hrudka sádla. Namazali sádlo na krajíce. Eva se usadila na pařez proti Sašovi. Krátké šortky odhalovaly děvčeti stehna tak vysoko, že Saša po chvilce se zadíval jinam. Pod odstávajícími nohavicemi přecházela hněď opálené pokožky v jemnou běl.

"Kolik nám zbylo sazenic?" zeptala se Eva a dala kolena k sobě.

"Asi padesát."

"Dvě hodiny kopat."

"Nejmíň dvě. Počítám, že se dostaneme domů nejdříve v pět."

Saša se otočil na záda a pozoroval větve smrků. V korunách se nehnula nejmenší větvička. Motyky na pasece utichly. Slyšeli bzukot hmyzu zmámeného sluncem.

"Odpočívají jako my," řekla Eva, lokla si znovu z láhve a natáhla nohy před sebe. Saša zavřel oči a řekl.: "Slyšela jsi včera, co jsem hrál na konec?"

"Jo, slyšela. Bylo to bezva, Geršvin je klasa. Dobře hraješ."

"Hrál jsem pro tebe."

"Bylo tam víc lidí. Děvčata tě obdivujou."

Vypadalo to, že vyznání přeslechla. Neměl odvahu zopakovat větu, o které tak dlouho přemýšlel a které se bál.

"Napadlo mě, že hraješ pro některou. Proč pro mne?" Usmála se a vstala. "Protože se ti líbím?"

Saša vyskočil a postavil se těsně k ní. Byla přece jen o kousek větší. Dotkl se rty špičky její brady. Sklonila hlavu a nechala se políbit. Ustoupila o krok.

"Půjdem sázet. Pojď, ať je to za námi." Shýbla se pro sazeničky smrčků, Saša vzal motyku a šel vysokou trávou v Evině stopě. Jako otrok – blesklo mu hlavou. Došli k poslední jamce a Saša začal kopat novou.

v v v

Zbýval jediný den do odjezdu. Sašovi se vyhýbala důsledně – vymluvila se na úžeh. Dostala náhradní práci v kuchyni. Škrabala brambory, myla kastroly a přikládala dříví do dvou kuchyňských sporáků. Dřeva bylo zapotřebí hodně. Každý den dva studenti řezali a štípali polena. Někteří drželi pilu nebo sekeru poprvé v životě. Předposlední ráno se přihlásil Saša na dříví dobrovolně. Pod krovem kůlny visela oblouková pila a dvě sekery vězely ve špalku. Nařezané dříví čekalo na rozštípání od včerejška.

Když Eva přišla do dřevníku s velkým košem, neměli mládenci hotovou zásobu polínek. Opřela se o dveře zády a pozorovala spolužáky, jak zápolí se sekerou. Saša pochopil Evin pohled jako příležitost, sekeru odložil ke stěně a přiblížil se k děvčeti.

"Proč se mi vyhýbáš?"

Eva pokrčila rameny. "Já? Proč bych měla?"

"Přestala jsi chodit na paseku. Týden jsem kopal a sázel sám, všichni jsou spárovaný. A večer nejseš k nalezení."

"Bolela mě hlava. Z toho slunce, pamatuješ, jaké bylo vedro?"

"Dnes tě také bolí?"

"Když jsem ve stínu, je mi líp."

"Zítra se jede domů."

"Já vím. Však je na čase."

Začala sbírat polena do košíku. Saša si klekl vedle Evy a položil do košíku dvě polena, která se mu zdála nejpěknější. Se zrakem sklopeným k udusané hliněné podlaze řekl:

"Půjdeš se večer projít? Na Glaserwald?"

"Na Glaserwald? Takovou dálku? Možná. Asi jo."

"Počkám po večeři nahoře, nad kapličkou."

Ušklíbla se, avšak neuměla klečícímu chlapci říci ne. Popadla plný koš, odmítla pomoc a nachýlena ke svému koši, klopýtavě odešla do kuchyně.

v v v

Od fary pěšina vedla podél hřbitovní zdi vzhůru k pokraji lesa. Za zdí zarůstaly pomníky kopřivami a ostružiním. Nahoře zatáčela cesta kolem hřbitova ostře vpravo a pokračovala mezi borovicemi a borůvčím klikatě do svahu. Na západním obzoru ohlašovaly červánky změnu počasí.

Eva se ukázala dole na stezce a za její bílou sukní se vynořil profesor tělocviku. Saša bezúčelně popoběhl, tři kroky tam, dva zase zpátky, nebylo takové šero, spatřili ho.

"Dobrý večer, pane profesore."

"Dobrý," odpověděl tělocvikář. Eva šla před ním se sklopenou hlavou.

"Jdeme směrem na Glaserwald. Čekáš na někoho? Půjdeš s námi?"

Na pěšinu se nevešli vedle sebe ani dva. Eva šla stále první, profesor dva kroky za ní, Saša v odstupu deseti metrů. Zaslechl křik jestřába. Žlutý a bělavý lišejník na skále zářil v posledních paprscích. Saša zvolnil a vzdálenost se zvětšovala. Na mech ulehl soumrak jako pes po lovu.

Eva stála na skalní plošině těsně vedle svého průvodce. Náhle mu položila levou paži kolem ramen, musela se vypnout, aby na ně dosáhla. Ani se nepohnuli, dívali se, jak zapadá rudý kotouč slunce, zespodu ozařující růžová oblaka. Borovice vrhaly dlouhé stíny.

Gesto dívky, její prsty na rameni muže, jejich silueta – Saša se dal na útěk. Seběhl ke hřbitovu a krokem vešel do přízemí školy. Stoly s lavicemi byly vyneseny na chodbu. Shluk spolužáků uvítal Sašu s přátelským posměchem.

"Kdepak jsme se toulali, mladíku?"

"Neviděl's Evičku? Šla do lesa."

"Sašo, nebuď blbej a pojď hrát!"

"Chceme tancovat! – Poslední večer! – Slyšíš, Sašo! Mistře!"

Protlačil se mezi nimi do zadní chodby a přeběhl do dřevníku. Naštípané dříví zmizelo a těžká metrová polena čekala na ranní pilu. Vzít něco, rozmlátit, zničit něco. Vzal sekeru.

Ponížený, bezmocný, zahanbený, vyšel zadem na náves. Setmělo se a mezi mraky se ukázal měsíc v první čtvrti. Saša prolezl vchodem přes vyvrácené dveře a ocitl se v salonu s klavírem. Piano viděl jenom jako stín uprostřed místnosti. Na podlaze se leskly střepy. Rozmáchl se a ostřím sekl do kláves. Oběť vydala sténavý, disharmonický zvuk. Otočil sekeru a tupě uhodil znovu. Klávesy se lámaly a několik jich odlétlo. Piano zakvičelo, zasaženo na místě, kde se hraje pravou rukou v nejvyšších tónech. Dunělo, zvonilo, řvalo bolestí, nakonec padlo s podseknutou nohou a zůstalo trčet nakloněno do úhlu, věštícího zkázu. Struny ještě drnčely setrvačností kmitů, nástroj umíral. Nikdy – chvěla se deska, už nikdy – vracely stěny šelest. Nikdy, nikdy nebudu pro nikoho hrát, ozvěnou se rozkmitalo v duši Alexandra Webera, osmnáctiletého nadaného gymnazisty, zrazeného a tolik, tolik opuštěného.

v v v

Pan Weber, Pavlínčin děda, seděl vedle vnučky, která přehrávala svou etudu už popáté to odpoledne. Zaťukal tužkou na okraj klavíru.

"Cis, miláčku. Je tam křížek navíc a ty hraješ pořád cé."

"Dědo? Máma říká, že mám obě ruce levý."

"Levou máš jen jednu, dítě," řekl starý pán a podtrhl v notové osnově kritické míst. "Tadyhle – a druhým prstem, prosím. Hraj. Máš spoustu času. Besídka bude až za měsíc."

Pavlína poposedla a začala hrát, znovu, od začátku. Překonala obtížný sedmnáctý takt a dobrnkala skladbičku do konce.

"Prosím – a potom, že to nejde," usmál se pan Weber na děvče. "Sama musíš cítit ve svých prstech, jak velký pokrok jsi udělala."

"Fakticky?" zeptala se Pavlína mnula si prsty.

"Samozřejmě," pochválil ji dědeček. "Teď zavři piáno, slož noty a dáme si svačinu."

Ohřál na vařiči mléko, nasypal do hrnku lžíci kakaa a namazal máslem rohlík. Seděli v kuchyni u stolu a jedli.

Není to dobré – řekl si pro sebe. Má snahu, má šikovné prsty. Ale nemá požehnání, vnitřní pnutí – nemá talent.

Přišla matka. Pavlína se pochlubila: "Dědeček říká, že jsem na piáno dobrá, mami."

"Ano?" podivila se paní Weberová. "Co ve škole? Napsali jste s dědou úkoly? Nebo je budeš zase smolit po večeři?"

Když Pavlína zmizela v dětském pokoji, zeptala se paní Weberová tchána, je to s tím klavírem doopravdy.

"Víš, Alexi, že tomu vůbec nerozumím. Vždyť ani nemám hudební sluch. Nezdá se mi, že Pavlína bude lepší."

Tchán ji ujistil, že dítě se na klavír hrát naučí. Virtuoska z ní samozřejmě nebude.

"Ani bych jí to nepřála. Jeden případ znám od kolegyně. Kluk je na konzervatoři, hraje na klarinet nebo na hoboj nebo na oba nástroje, teď opravdu nevím. Cvičí od rána do večera, sousedi nadávají, zuby se mu začaly vpředu kazit, jedničky nahoře –" ukázala na své řezáky a vycenila přitom na tchána chrup. "Nakonec skončí v nějaké kapele." Zamyslela se, otevřela chladničku a vytáhla láhev plzeňského. "Dej si se mnou pivo."

"Díky."

Počkal, až opadne pěna a napil se.

"Chci se tě na něco zeptat, Alexi," řekla paní Weberová a otřela si zápěstím ústa. "Napadlo mne to mockrát, posledně tehdy, když jsme tenhle krám kupovali. Pamatuješ? Enrico Minelli. Proč si sám někdy nezahraješ? Weber mi vyprávěl, že jste měli – myslím v dobách, kdy žila babička, tedy – tvoje žena – doma haldy not a všechny pro klavír. Proč jste si nikdy neopatřili klavír? Byt byl velký, ty hrát umíš, co tomu bránilo?"

Tchán se usmál, dopil. Šel k oknu a zahleděl se ze šestého poschodí do ulice.

"Udělalo se hezky, půjdu se projít. Přijdu v šest."

v v v

Konečně nastalo úterý a večer hudební školy byl tady. Vyžehlené šaty pro Pavlínu visely na ramínku v předsíni od včerejška. Hedvábná sukně splývala chladivě až k lýtkům a živůtek s dlouhými rukávy udělal ze školačky malou slečnu.

V rodinné radě se řešila organizace významného dne. Rodiče půjdou samozřejmě do práce – je všední den a besídka začíná v sedm večer. Pavlína musí ze školy rovnou domů. Děda dohlédne, aby se pořádně najedla, umyla, v hudební škole mají být účinkující ve čtyři odpoledne. Do šatů se dítě oblékne až tam, táta vezme nové šaty do auta – doufejme, že auto pojede – řekla paní Weberová manželovi s ostnem výčitky. Škodovce vypadávalo zapalování a s brzdami to taky nebylo slavné.

"Já se dám do gala v ordinaci a vy, mužský, máte košile a oblečení na postelích. Nezapomněla jsem něco: Děj se vůle boží."

Pan Weber věděl, že jeho žena do kostela nechodí ani o vzkříšení, nechal si svůj posměšek pro sebe a pokýval souhlasně hlavou, ano, na dědečka je spolehnutí a Pavlínka na něho dá.

V hledišti panovala nervozita jako vždy, když převážnou část hlediště obsadí rodiče a další příbuzní účinkujících. Bylo vyprodáno. Na okrajích řad přístavky, nad přízemím stoupal k balkónu odér sprejů a holicích krémů. Po třetím zvonění se objevila před oponou ředitelka hudební školy, aby vysvětlila milým divákům, maminkám a tatínkům, sourozencům a prarodičům, i všem ostatním přátelům dětí a hudby, že v první části besídky vystoupí ti nejmladší. Někteří z nich se učí hrát na svůj nástroj teprve druhým, ba dokonce i prvním rokem, je tedy nutná určitá shovívavost a podpora účinkujících potleskem.

Pavlína se objevila na pódiu jako třetí. Bledá, v očích trému, hleděla na učitelku, která přisedla ke klavíru v roli obracečky not.

"Pavlína Weberová, devět roků, z prvního ročníku naší školy. Zahraje etudu G–dur, zvanou Nálada, od skladatele Josefa Blatného."

Paní Weberová našla pravou rukou prsty svého muže. V druhé dlani svírala vlhký kapesník. Holce to sluší, ale na prázdniny ji ostříhám. – Proč nehraje: Na co se čeká.

Děvče začalo hrát. Skladbička v šestiosminovém taktu měla jednoduchou romantickou melodii. Po celých dvacet pět taktů paní Weberová nevydechla ani jednou. Když klavíristka vstala a podala ruku své učitelce, posluchači zatleskali, hezká žabka, ani se nespletla, viďte. Paní Weberová také tleskala, viděla dceru, jak se uklání, dívala se na manžela, jak tleská jako blázen, podívala se na vlastní zápěstí a spatřila modročerné šmouhy od rozmočeného líčidla.

O přestávce si došla na toaletu, upravila se a v šatně pro účinkující našla dcerku, jak s růžovými lícemi drbe s ostatními děvčaty a nechce se jí domů.

Pan Weber nastartoval, dal dceři pusu na vlasy, pohladil ji po temeni a prohlásil: "Máme, maminko, v rodině umělkyni."

"Kde je děda?" ulekla se Pavlína, když zjistila, že na zadním sedadle je sama.

"Vrátil se domů hned, jak jsme dorazili. Nic nejedl a říkal, že si půjde domů lehnout a držet palce."

Když přijeli domů, Pavlína vešla po špičkách do dědova pokoje. Spal na zádech s otevřenými ústy a chrápal. Dívka poklekla u postele a položila ruku na polštář. Starý muž polkl naprázdno, nadechl se a kloktavě se rozkašlal. Poznal vnučku, otočil se na bok, aby měl její obličej vedle svého a řekl: " Hrála jsi?"

"Ano, dědečku," zašeptala. V pokoji bylo šero, ale v okně za pelestí postele se mihotala světla projíždějících aut dole v ulici.

"Co sedmnáctý takt?"

"Zahrála jsem cis."

"A tempo?"

"Moderato jsem udržela dobře, říkala paní učitelka."

Odmlčeli se. Alex ťuknul ukazováčkem děvčeti na nos. "Mám z tebe radost."

"Něco ti nesu, dědo." Rozsvítila lampičku na nočním stolku a vytáhla z bílé obálky fotografii. Na barevném snímku Pavlína Weberová seděla u koncertního křídla v hudební škole. Fotograf zvolil záběr z profilu: hezký rovný nos, hladké vlasy se sponkami nad uchem, ruce s prsty ponořenými do kláves, zrakobrácený na noty, soustředěná vráska mezi obočím.

"Z dnešního večera?" podivil se. "To jde tak rychle vyvolat?"

"Fotili nás při zkoušce," vysvětlila Pavlína.

Alex prohlížel fotografii ze vzdálenosti natažené paže. Sebral brýle, ležící na stolku, nasadil si je na nos a prohlížel fotografii znovu, zblízka. Otočil ji, podíval se na rub a vrátil ji vnučce. "Dobrá fotografie. Dej to mamince a tatínkovi."

"Máma řekla, abych ji dala tobě, když jsi se mnou tolik cvičil."

"Budou mít velkou radost, dej ten obrázek jim."

Pavlína se zadívala na fotografii a cítila v hrudi podivuhodné teplo.

"Neměla bych sem něco napsat?" ukázala na zadní stranu snímku.

Alexander Weber se zamyslel, lehl si znovu naznak a dal si ruce za hlavu.

"Ano. Napiš: milovaným rodičům Pavlína."

"To stačí?"

"Stačí." Zavřel oči. Pavlína se zdvihla, zhasla lampu a zašeptala: "Dobrou noc, dědo. Děkuji ti. Pěkně se vyspi."

Starý pán povzdychl a Pavlíně se zdálo, že zase usnul. Když byla u dveří, zaslechla, jak říká: "Ty též. Hezké sny."

Copyright © 2004 Městská knihovna Klatovy (www.knih-kt.cz) a Karel Viták (www.dva.cz). All rights reserved.