| << | únor 2012 | >> | ||||
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 30 | 31 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
| 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
| 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |
| 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
| 27 | 28 | 29 | 1 | 2 | 3 | 4 |
Informace o regionu
Městská knihovna Klatovy
Literární Šumava '98
Literární Šumava '98
Sborník III.
Jan VALEŠ
Osudová
(Pro všechny holky co spěj v sukních…)
2. 1. 1997
V té chvíli jsem si myslel, že jsem Alberto Tomba. Svištěl jsem ukrutnou rychlostí prudkým svahem, pozoroval špičky rozvibrovaných běžek a pomalu se zabýval myšlenkou, co dole. Byla úplně zbytečná. Tu borovici musel postavit do středu stopy nějakej blboun, mameluk a pitoma, nebo trotl, s tím vším před tím vyjmenovaným dohromady. Ta rána musela vyvolat v Kašperkách vlnu paniky a obav z přistání dosud největšího meteoritu na matičku Zemi. A to to bylo do Kašperek dobrých sedm kilometrů. Seděl jsem obkročmo kolem kmene a nevěřícně zíral na podivný pletenec kolem bot. Nejvíc to připomínalo pastičku na myši. Jedna hůlka měla tvar malého "a", druhá malého "u", čili dohromady to slůvko, které jsem v té rychlosti nestačil vyslovit. Závěrečný vykřičník se zřejmě nalézal ve spojnici nohou, někde mezi kůrou borovice a břichem. Kamarád Ježek za mnou, varovaný tou detonací, přešel do pomalého plužení a opatrně zastavil vedle. Tvářil se sice vážně, ale slzy v očích ho usvědčily, že se uvnitř náramně baví.
Pomohl mně na nohy, zbavil mě těch myších klepet, opřel se hůlkou o osudnou borovici a tázavě pronesl: "Osudová? Neznám!"
"Prdlajs osudová. To sem někdo postavil schválně," pustil jsem se do Ježka. Na druhou stranu jsem měl radost z toho, že mám normální hlas.
"Myslím tu šipku," odpověděl Ježek. Hůlkou ukazoval někam nad moji hlavu. Šipka přitlučená do kmene toho nárazníkového stromu ukazovala kamsi doleva. Červeně vyvedený ukazatel hlásal: OSUDOVÁ 3 KM.
Sebral jsem ze sněhu zbytky běžek, přivázal je ke kletráku a vyrazil s Ježkem doleva. Později je přitlučem na chalupu k podobným katastrofickým trofejím.
Osudová byla samota o třech zavátých chaloupkách na pasece, o níž jsme neměli do dnešního dne nejmenší tušení. Z komína jedné chaloupky stoupal úzký proužek dýmu. Zalígrované okenice dalších domků nám zjednodušily rozhodování. Bez ostychu jsme zaklepali na nizoučké dveře jediné živoucí chaloupky. V nich se po chvilce vynořila babča v kostkatých šatech. Přejela nás krásnýma modrými očima a přímo se zeptala.
"Tak jakej chcete mládenci. Z hadího kořene na duchabol, z divizny na prostuzení, z mateřídoušky na bolení hlavy, nebo všehochuť s kapkou rumu na náladu?"
Otočila se do nitra chaloupky a my ji s chutí a zvědavostí následovali. V malé sedničce hřála stařičká kachlová kamna. K nim byly přilepené dvě životem ohlazené lavice, stolek se starožitnou stojací petrolejkou a nad tím vším smířlivě bděl nějaký svatý s roztaženýma rukama a prostřeleným srdcem. Ostatní výhled zakrývaly všude rozvěšené svazečky uschlých rostlin a bachraté kanafasové pytlíky. Babča nás posadila k těm prohřátým kamnům, strčila do dlaní baculaté hrnky a spustila.
"Určitě jste z města. Oba máte zaprášené průdušky, tebe trápí žlučník, tebe dutiny a s děvčatama vám to asi moc nejde."
Okamžitě jsme ztratili kontrolu nad spodní čelistí.
Navíc chodíte málo na sluníčko a na Silvestra jste popíjeli víc než je zdrávo." Teď už se dívala babča do dvou Strahovských tunelů. Měla do puntíku pravdu. Bylo nám s Ježkem dvaatřicet, entrovali jsme v kanceláři jedné stavební firmy, holky nám zrovna nenadbíhaly a na Silvestra jsme se zlili jak prasata. Jen ten můj čerstvě nabouraný rozkrok neodhalila. Sakra jsem se spletl. Ta babča snad četla myšlenky. Pohladila mě svým nebeským pohledem a učinila závěr té neskutečné diagnózy.
"…a jestli se nebudete zlobit, tak vy máte navíc problémy s camprlíkem."
Nezlobil jsem se. Jenom jsem zrudnul. Ježek nalezl svoji sanici a rychle zavřel ústa. Na stoličce mu cizopasil kaz. Ta myšlenka mi vklouzla do hlavy s rychlostí parazita po úspěšně vykonaném bobříku hladu. Nakonec jsem sebral odvahu a přímo se zeptal.
"A na lásku, na lásku něco máte?" Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem tenhle svůj duchabol přiznal někomu jinému, než byl kamarád Ježek.
Babča mě uchopila za ruku, rozevřela mi dlaň a přejela ty osudotvorné vrásky prstem. Jindy a jinde bych se těmhle cikánským praktikám od srdce smál. Babča mi zavřela dlaň a zcela vážně řekla.
"Hledej si děvče, co spí v sukni." O další otázky mě připravil Ježek. Nastrčil před babču svoji dlaň a kníkavým hlasem zažadonil.
"Prosím, prosím. Mně taky."
Světla Kašperských Hor zářila v průzračném mrazivém vzduchu. Zmrazky chřestily pod podrážkami našich běžkařských bot. Mlčky jsme kráčeli úzkou šumavskou silnicí k neosvětlené chalupě na kraji usínajícího města. "Hledej si děvče, co spí v sukni. Hledej si děvče, co spí v sukni." Bláznivé, absurdní, neskutečné. "Hledej si děvče, co spí v sukni." Tehdy začalo mé půlroční trápení.
14. 2. 1997
Rejštejnský sál se otřásal v základech. Kutálka hustila do tanečníků vřískavé tóny neutrální polky. V alobalových hvězdách pod stropem se odrážely masky ježibab, kosmonautů, prasátek, čertů a dokonce jedné lehce amputované chobotnice. Ježek poskakoval po parketě s jednou vyvinutou komteskou a bez ustání jí nahlížel do všeukazujícího výstřihu. Seděl jsem opuštěný u stolu. Oči jsem zabodával do černovlasé Sněhurky, která dnes zapomněla na všechny trpaslíky. Po vyhlášení přestávky přitančila k sousednímu stolu, poděkovala za tanec a usedla. Nemohl jsem z ní spustit oči. Na podiu se potácela Ježkova komteska a hýkavě vykřikovala čísla tomboly.
Sněhurka bloudila znaveným pohledem po sále. Nakonec si podepřela obličej štíhlými dlaněmi, sklopila neskutečně dlouhé řasy a usnula. Srdce mně vylétlo do krku jak heliový balón. "Hledej si děvče, co spí v sukni." Ta slova vytryskla z mé mysli, jak právě probuzený pramen. Spala tu krásná, černovlasá, schoulená ve strohé židli a v sukni!!!
Vyskočil jsem od stolu, decentně si odkašlal a zadíval se do těch nejhlubších očí téhle planety.
"Slečno, prosím, směl bych vás pozvat na skleničku?"
Snad jsem to ani nebyl já. Vytáhla mě z té tůně rybářskými pruty svých řas, oslepila mě korálky perleťových zubů a něžně se do mě zavěsila.
Sklenička mně vibrovala v prstech, když jsem jí ji podával. V hlavě jak po nájezdu českých odborníků – vytunelováno. Konečně jsem ze sebe vyblekotal. "Já, já se… kamarádi mi říkaj…no, Žabák."
Probodla mě zas těma hlubokýma očima a odpověděla hlubokým hlasem.
"Já jsem dneska Sněhurák, jinak Karel. A žerem."
Sklenička se mi u nohou roztříštila na dva miliony duhových střípků.
22. 3. 1997
V tmavých šumavských údolích umíraly poslední koláče sněhu. Otava ubrala na svém prvotním nadšení a ustálila se na ideálním třetím stupni obtížnosti. V té peřeji pod Anínem jsme se nedohodli. Zavřená keňa se napíchla v plné rychlosti na neobvykle nadaný balvan a vytvořila několik nesourodých laminátových podmnožin. Byl jsem rád, že jsem zachránil sebe, pádlo a náš společný loďák. Ježek se zachránil sám. Na břeh nám pomohl správce rekreačního střediska, co ten kafemlejnek sledoval z okna kuchyně. Byl to dobrej chlap. Navařil nám kotel čaje, půjčil láhev rumu, a nakonec nás nechal i přespat v jednom pokoji s tím, že se srovnáme druhý den, až si dojedeme do Sušice pro auto. Ještě nás upozornil, že v klubovně mají školení nějací šílenci Záchranné služby a odešel vařit večeři. Objevil jsem ji za pootevřenými dveřmi pokoje č. 6. Odpočívala na válendě. Přes tělo ledabyle přehozenou deku, zpod které vykukoval ostrůvek kudrnatých vlasů a hlavně koleno s cípkem květovaných šatů. Chodil jsem kolem těch dveří jak pomatený ohař. Když jsem konečně nabral odvahu, bylo pozdě. Vousaté chlapisko vběhlo do pokoje, strhlo z děvčete deku, barbarsky rozeplo ty krásné květované šaty na hrudi, aby tam nakonec zanořilo svoje smradlavé pracky. Zaútočil jsem zezadu. Chlap odrazil útok mávnutím ruky.
"Co blbneš," vyštěkl překvapeně. Potom naložil děvče na záda a sám pro sebe si mumlal.
"Křáp jeden. Stojí to pět tisíc marek a zašlehne se při deseti stupních nad nulou."
Ve dveřích se mnou loučil pár mrtvolně skleněných očí. Za dveřmi se ozvalo pronikavé pískání a dunivý řev.
"Nástup! Nástup do klubovny! Anča funguje! Do večeře budem dejchat!"
8. 5. 1997
Rychlík s bojovým názvem "Janošík" připlul k 1. nástupišti. Vecpali jsme se do přeplněné chodby. Cestou k našemu kupé jsme zašlápli jednu ukrajinskou babičku, tři opilé Slováky a obnovili zranění jedné zámožné Rusce, co je včera doléčila v Karlových Varech.
Na lehátkách v kupé již pospávali čtyři putující cestující. Na ni mě upozornil Ježek. Z horního lůžka vykukovalo kolínko a kus kostkované sukně. Srdce se rozbušilo jak unikátní hamr v Dobřívě. Ležel jsem na spodním lůžku a pozoroval záblesky výbojek, putující po kolínku děvčete, co spí v sukni. Z toho kolena jsem si uplácal něco mezi Zlatou Adamovskou a Ivankou Christovou. Usnul jsem v netrpělivém očekávání. Ráno mě probudilo tiché bzučení. Přímo před očima se vlnily záhyby kostkované sukně. Rychle jsem přejel vlasy dlaní, vykouzlil přiblblý úsměv, vyklonil se z lůžka a co nejněžněji řekl:
"Dobré ráno."
Skotský turista vypnul holicí strojek a mile se na mě usmál. Jeho "Good morning" dolehlo z veliké, převeliké dálky.
13. 6. 1997
Zrcadlo rybníka Babylon vystřelovalo ostré sluneční šípy. Vykutáleli jsme se z lesa s jediným snem. Udělat ze sebe po dvou pročundrovaných dnech konzumní společností přijatelné lidi. Ležela před hotelem "Bohman" v jahodovém kabrioletu. Blonďatá hříva se snášela na zadní sedadlo a nohy trčely nad chromovou palubní deskou. Kraťoučká minisukně skrývala snad jen jizvu po slepém střevu. Ježek nahlédl do pulsujícího výstřihu a zklamaně se ke mně otočil.
"Nemá. Je tvoje. Jednak spí a jednak má asi sukni."
Zůstal jsem trčet vedle spící krásky. Hltal jsem ji pohledem a připadal si jak tučňák na soutěži "Mokré tričko 97". Najednou otevřela oči a přejela krvavé rty hrotem růžového jazýčku. Roztřásla se mi kolena a z khaki košile jsem vyronil tři Huronská jezera vlastního potu.
"Za tři sta marek jsem tvá, koblížku," zacvrlikal ten slavík v jahodové kleci. Vyndal jsem prohnutou peněženku z ustřižených riflí a smutně si prohlédl posledních šedesát korun.
8. 7. 1997
Ležel jsem u podsady jejího stanu a pozoroval ji dírou po vypadlém suku. Seděla na nízké posteli, projížděla hřebenem nekonečný vodopád oříškových vlasů a měla sukni. Tábor usínal s večerním koncertem cvrčků v narezlých chomáčích vypálené trávy. Podkovou stanů bloumala hlídka z oddílu Bizonů. Kužel baterky projížděl koruny borovic a občas těknul na vrchol stožáru s unavenou vlajkou. Výkřik hlídky mnou projel jak ostří nože dlaní nešikovného zálesáka.
"Ty vole, Žabák. A šmíruje!" Zalitoval jsem, že nejsem žížala. Stačil aby i krtek. Obličej jsem měl zarytý v trávě a přemýšlel jak klukům zdůvodním svoji přítomnost u Zuzčina stanu. Odhodlaně jsem zdvihl hlavu. Pišta i Chroust stáli na patnáct metrů ode mne. Paprsek baterky opisoval obloučky za poskakující žabkou. Ještě jednou jsem nahlédl do stanu. Zuzka si rozepla sukni, zavěsila ji na dřevěné ramínko a sfoukla svíčku. Zadrnčení zipu od spacáku ukončilo celé představení. Odplížil jsem se zklamaně do lesa. Zuzka je hezká holka. Kdyby jen spala v sukni.
14. 8. 1997
Tři dny před velkým vandrem dostal Ježek neštovice. Kdo by to čekal u zvířete. Snad vzteklinu, střevožer či tasemnici. Ale neštovice? A tak jsem vyrazil sám. Z Vyššího Brodu k Lipnu, kousek po Medvědí stezce, skrz Lenoru na Kvildu a dál. Ámoska Káťa seděla na vzorně zabalené uzdě na břehu Hamerského potoka, v kterém si máčela nohy. Při sestupu z Horské Kvildy vypadala jak obří mochomůrka. Slunce jí pralo do krátkých rezavých vlasů, pálilo do červena neopálenou kůži a ostříkalo jí obličej nesčítatelným množstvím pih. Měla puchejře, blbou náladu a brejle. Řekla mi "Ahoj", ukázala zničená chodidla a dodala, že to vandrování chtěla jen zkusit.
Zanořil jsem své lodě vedle ní a začali jsme si povídat. Povídání přeteklo z poledne do večera, z večera do stmívání a nakonec až do prvních výsadkářů rosy. Před chladem jsme utekli do spacáků a prstem si cvrnkali hvězdy. Naše ruce se setkaly v boji o tu poslední. To už nás šmírovalo ráno. Káťa rozfoukla řežavé uhlíky v hromádce popela a připravila snídani z jednoho ešusu. Až teď jsem si uvědomil, že spala v sukni. Vandr s Káťou byl tím nejneskutečnějším snem. Snem i naplněním věštby jedné babči, z domku na samotě Osudová.
2. 1. 1997
Ani já, ani Káťa nejsme sobci. Již rok putujeme s Ježkem světem, drtíme stezky protektory pohorek, plašíme štiky pospávající v kořenech stromů údery pádel a likvidujeme lyžařské stopy neskutečným množstvím pádů. V kempech se dereme do cizích stanů, rozepínáme spacáky neznámých žen, nakukujeme skrz opocená skla umývárek a s neutuchající vervou hledáme ten Ježkův osud.
Před rokem vzala babča jeho ruku do dlaní, pohladila vepsané čárky a řekla:
"Chlapče, ty hledej děvče z vesnice, co má tři kozy."
Pavel FAIT
Střepy
Roku 98 př. n. l. – jihozápadní část Hercynského lesa
Na hradu bájných Keltů, v tomto zapomenutém koutu světa, zuří nemilosrdná bitva na život a na smrt. Bitva na život a na smrt s tvrdými a divokými nájezdníky ze zemí na severu.
"Pomozte! Tam, u té brány!" pobízí chraplavým hlasem kníže Strabon skupinu bojovníků, kteří před chvilkou pomáhali odrazit útok na západní straně hradeb.
"Zdá se, že nájezdníci prolomí i poslední z našich bran a dostanou se až k paláci," přemýšlí nahlas kníže Strabon.
"Ortiagone! Připrav všechny, kteří ještě mohou bojovat! Zburcuj zbytek družiny, raněné, ženy i děti. Blíží se poslední boj!" velí Strabon k jednomu z velitelů poslední ozbrojené družiny, kterou si nechával v záloze, až bude nejhůř. Teď, teď nadešla poslední hodina pravdy.
"Takový krásný, hrdý a pevný hrad to byl," žene se černá myšlenka Strabonovou hlavou, když hledí ze svého paláce do kraje pod hradem. Všude tam, kde před nedávnem bujel čilý život, tam, ve vesnicích i dvorcích se teď valil k obloze hustý černý dým. Znamení boje. Nájezdníků ze zemí na severu byla přesila, když vtrhli do tohoto kraje. Spoustu jich zemřelo při bojích na jiných hradech. Probodených sekerou, kopím nebo hrotem šípu houževnatých keltských bojovníků. Už proto si Strabon nemyslel, že síla nájezdníků v bitvě o jeho hrad bude tak velká.
"Svoje životy jen tak nedáme!" vykřikl kníže do zničeného kraje pod hradem.
"To nedáme," potvrdil jeho slova Ortiagon, "všichni jsou připraveni k boji, Strabone," pokračoval.
Hradem projel praskavý zvuk lámaného dřeva. Nájezdníci prorážejí jižní bránu.
"Prorazili bránu! Prorazili jižní bránu!" neslo se v řadách obránců hradu. U jižní brány nastal nerovný boj muže proti muži. Válečná vřava se přibližovala stále víc a víc k opevněnému Strabonovu paláci. Pokud kamenné hradby nezastavily nájezdníky, jak je teď zastaví dřevěná palisáda? Je sice bráněna bojovníky, ale většinou raněnými, ženami a dětmi. K paláci již doléhá bojovný řev útočníků. Třeskot mečů, křik raněných a hrdelní výkřiky doléhají mezi zdi paláce.
"Ortiagone, pošli polovinu svých mužů k bráně na pomoc k jižní bráně," rozkázal Strabon a rychle pohlédl k bráně západní. Tam již bojovali nájezdníci s jeho muži na hradbách a bylo jen otázkou času, kdy se jim podaří i tuto bránu prorazit.
Zatímco za palisádou zuřil boj, uvnitř vše směřovalo k obraně posledního opevněného vrcholu hradu, k obraně paláce. Děti snášely kameny, ženy chystaly luky a šípy, bojovníci třímali v rukou sekery, kopí a meče. Nikdo se nechtěl vzdát. Každý věděl, že by to znamenalo jistou smrt.
"Podívejte! Tam! Tam!", vykřikl náhle jeden z bojovníků v nejvyšším místě paláce. Jeho ruka ukazovala k severním hradbám.
U severních hradeb se připravovala k útoku neznámá skupina lučištníků. Na tělech měli lesklé bronzové krunýře chránící je před hroty nepřátelských šípů. Nikdo nevěděl, odkud jsou. Zda přátelé, či nepřátelé. Jen Strabon si vzpomněl na dávno zapomenuté vyprávění starého druida. Starý kněz, který dnes již nežije mu vyprávěl podivnou historii. Celý příběh tenkrát zakončil slovy:
"…a až vám bude nejhůře, otevře se skála a z jejího nitra vyjdou bojovníci, kteří pobijí všechny vaše nepřátele."
Teď došlo na druidova slova. Teď se stal zapomenutý příběh skutečností! Celá skupina tajemných bojovníků napjala tětivy svých luků a vyslala mračno šípů na nepřátelské bojovníky. Nebe rozčísl strašlivý svist šípů. Zas a zas. Každý šíp nemilosrdně vyhledal svůj cíl. Lučišntníci postupovali krok za krokem vpřed. Jen nejbláhovější z nepřátel se pokusili proti nim zaútočit, jejich kopí se však lámala o blyštivé krunýře a šípy se od nich odrážely jako nevinné klacíky. Nové a nové vlny šípů tajemných bojovníků ochromily za několik okamžiků tlak severských útočníků. V jejich řadách vypukla panika. V hrůze se otáčeli a dávali se na útěk.
"Pryč. Pryč, jen pryč z tohoto zakletého hradu."
K neznámým se přidali i obránci. Jak viděli, že seveřani ustupují, vlila se jim do paží nová síla a vydali se nepřítele pronásledovat. Nakonec se jim podařilo nepřátelské vojsko rozprášit. Jejich hrad byl zachráněn.
Neznámí lučištníci zmizeli stejně tajemně, jak se na hradě zjevili. Ještě nějaký den mátl ten podivný úkaz obráncům hlavu a zastíral myšlenky. Děkovali za jejich pomoc všem bohům, které znali. Nakonec našli úlevu při vysilující dřině při opravě spálených domů a hradu.
Měsíc po vyhraném boji se vrátil do hradu i pod hrad všední život. Počaly se rýsovat nové krovy domů, obnovená hospodářská stavení a spraveny byly i hradby. Jediným problémem bylo, že všichni tři hrnčíři padli v boji a nedostatek hrnců, kuchyňských nádob a nádob na uskladnění potravin byl citelný. Nikdo v obci ani na hradě neznal receptury na míchání správného poměru hlíny. Nikdo neznal, jakou teplotou rozpálit hrnčířské pece a nikdo ani netušil, jak takový hrnek, mísu či nádobu na kruhu vykroužit.
Strabon, vládce hradu, nechal povolat syna jednoho z padlých hrnčířů.
"Tarchone, jak víš, nemáme žádného hrnčíře. Tvůj otec i se svými pomocníky padli v boji. Tys pozoroval otce a víš, jak hlínu tvarovat, jak ji vypálit, aby se z nádob dalo jíst a pít. Zkus tedy pokračovat v cestě svého otce. Všichni teď netrpělivě čekáme na plody tvojí práce."
Tarchon překvapený touto řečí nejistě odpověděl: "Nestačil jsem se naučit všem kouskům s hlínou, které můj otec dokázal."
"Dostaneš vše, co budeš potřebovat. A první výrobky přines na hrad ukázat. Za každý dobrý kus se ti já i lid ve vsi dobře odmění."
Tarchon šel zadumaný do své dílny pod hradem. V hlavě vyvolával i ty nejmenší střípky vzpomínek na práci svého otce. Když přišel Tarchon na místo, kde stával dvorec jeho rodičů, začal z rozvalin a z popela vyhledávat potřeby na výrobu keramických nádob. Jako zázrakem se zachoval hrnčířský kruh a ani hrnčířská pec nebyla silně poškozená. Z díže za domem nabral do dlaně hlínu a položil ji do středu kulaté desky. Kopnutím onu desku roztočil a vnořil do ní vlhké prsty. Mockrát pozoroval otce, jak připravoval hlínu pro výrobu, jak mu na hrnčířském kruhu přímo pod rukama rostly velké hrnce, zásobnice i titěrné číše.
"Jde ti to dobře, Tarchone," oslovila ho Chiomara. Děvče staré jako Tarchon, které bydlelo nedaleko od jejich domu. Již od narození se dobře znali a stali se největšími kamarády.
"Několikrát jsem to s otcem zkoušel," odpověděl Tarchon děvčeti, "horší to bude s vypálením. U toho přesný postup neznám."
Během řeči dokončil Tarchon další nádobu a dal ji sušit na slunce.
"Zítra budu vypalovat. Přijď si pro první číši, která se povede," navrhl Tarchon dívce.
"Přijdu, jak jen to bude možné," odpověděla Chiomara a odběhla.
Druhý den se Tarchonovi nedařilo jako včera. Do pece založil tři várky keramiky, ale když se jeden pohár z každé várky podařil, bylo to štěstí. Ostatní nádoby se rozlétly na desítky střepů.
"To je škoda," povídá Chiomara, když k Tarchonovi přiběhla, "tolik práce na kruhu, tak nádherné zdobení a všechno přišlo vniveč."
"Nevadí," řekl rozmrzele Tarchon, "tady máš první pohárek, jak jsem slíbil. A teď raději běž. Musím ukázat klížeti své první výrobky. Tuším, že nebude šťastný."
Dívce se rozzářily oči, když brala do dlaní první Tarchonův pohár. Chvíli si jej prohlížela, potom jej rychle ukryla do ohybu šatů a s Tarchonem se rozloučila.
"Budu jej opatrovat, jako ten nejdražší poklad!"
Těžce se šlo Tarchonovi na hrad. Jak vysvětlí knížeti svůj nezdar. Jak mu vysvětlí to nezdařené vypalování. Za hlubokého přemýšlení došel až k bráně paláce. Zde jej zastavila kněžna Koridvéna.
"Jdeš za Strabonem?" zeptala se ho.
"Přišel jsem ukázat, jak se mi práce nedaří," odpověděl posmutněle, "všechno mi v peci popraskalo a jen tyto dva kusy zůstaly pohromadě." Ukázal ženě zachované kusy.
"Jsou krásně zdobené. Podle jakého vzoru si je zdobil?" ptala se se zájmem Koridvéna.
"Použil jsem vzor z kamenů na našem hradě. Všimněte si vlnovek, které na nich vytvořili bohové. A stejné vlnovky jsem na své poháry použil já," vysvětlil Tarchon. Byl rád, že ho kněžna pochválila. Snad z radosti podával kněžně tak zbrkle pohár, že mu vypadl z dlaně a nenávratně se roztříštil. Tarchonovi se lítostí a vzteky zatmělo před očima. První co uviděl, když otevřel oči, byla skalka ve tvaru lidské hlavy. Rozeznal na ní jasně důlky očí, ostříží nos i roztažená bezzubá ústa. Úplně jasně viděl, že ten kamenný obličej má z jeho zoufalství radost, že se mu vysmívá. Dětským vztekem mrštil i poslední pohár proti skále.
"Co to děláš!" vykřikla zděšeně kněžna, "tak krásný pohár. Čím se teď knížeti pochlubíš?" Smutně zakroutila hlavou a odešla.
Tarchon zůstal stát jako opařený. Nevěděl, zda se má smát či plakat. Celou příhodu pozoroval z povzdálí druid Knut. Přistoupil k hochovi a něžně jej oslovil: "Co se ti stalo, Tarchone?"
Když mu chlapec vypověděl o svém nezdaru, objal ho druid kolem ramen.
"Pojď, půjdeme spolu do tvé dílny. Myslím, že ti mohu pomoci. Kdysi jsem s tvým otcem mluvil často o tajemství vypalování. Myslím, že spolu na ta kouzla přijdeme."
Cestou druid chlapci vysvětlil, že se s prvním nepodařeným dílem nesmí vzdávat. Na jeho výrobky čeká ves i hrad. Došli až k dílně a dali se společně do díla. Po ukončení vypalování byla pec plná krásných zdobených nádob. Časem se Tarchon ve svém díle tak zdokonalil, že zabezpečil nádobím všechny domy ve vsi i kuchyni hradu. Kupci, kteří osadou projížděli kupovali často jeho hliněné nádobí a hlásali jeho slávu v celém okolí.
Jednoho dne, vracející se domů a unavený prací potkal Chiomaru. Dívka se usmála a okamžitě ho oslovila.
"Jak je to už dávno, co jsem tě neviděla, Tarchone." Bylo na ní vidět, že se raduje z tohoto setkání.
"Ani já tě dlouho neviděl. A asi víš proč," odpověděl Tarchon.
"Vím. Děláš nádoby pro hrad a i pro celé okolí."
"Kam jdeš?" vyzvídal Tarchon
"Nesu čerstvou vodu do paláce. Nechceš se napít?"
"Tak nalij," souhlasil. Dívka radostí jen povyskočila. Bleskurychle vytáhla z kabely na svém pásku hliněný pohárek.
"To je můj první," vykřikl Tarchon překvapeně.
Chiomara do poháru nabrala vodu a podala jej chlapci. S chutí se napil čerstvé vody.
"Víš co? Dones vodu našemu knížeti na hrad a já počkám tady na cestě," řekl jí Tarchon.
"Za chvilku jsem tady," odpověděla šťastná Chiomara a odběhla k bráně paláce.
Když děvče odběhlo, rozhlédl se Tarchon, zda jejich setkání nikdo nepozoroval. Uvědomil si, že stojí právě na místě se skalkou podobající se lidské hlavě. Na jejím úpatí leželo stále několik střepů ze vzteky rozbitého poháru. Nenápadně nahrnul špičkou boty střepy ke skále a trošku zahrnul hlínou. Nechtěl již nikdy vzpomínat na dny krušných hrnčířských začátků. Netrpělivě se zahleděl k bráně, odkud přicházela Chiomara.
O 2100 let později… sklep holýšovského domu
"Já se na to vykašlu. Tu hlínu už nechci ani vidět," vykřikuje třináctiletá dívka skloněná nad hrnčířským kruhem. Utrhne zdeformovaný výrobek z kruhu a mrští jím o nejbližší zeď. V rohu místnosti se teď krčí něco, co mělo být ještě před chvílí pohárem.
"Tak jak to jde?" vchází do sklepa usměvavý otec a tváří se, že za dveřmi nic neslyšel. Odpovědí mu je jen neurčité zamumlání dcery.
"Hele, Jarko. Víš co? Nech to a půjdeme se projít. Ten vítr přišel od západu a myslím, že na Trným pocuchal ty staré duby. A když budeme mít štěstí, najdeme nějaké střepy. Zkusíme to?"
"Nápad je to dobrý. Stejně mě to dnes nejde. Vyrazíme?" Na Jarce je vidět, že se jí i nálada zlepšila. Na procházku se nakonec vydala celá rodina. V dobré náladě dorazili až na vrchol kopce. Už zde byli mockrát, a pokaždé je obestřela atmosféra dávných zašlých časů.
"To musel být hurikán," vykřikuje malý Pavel, "normální bouřka by takhle velké stromy neporazila." Okamžitě se rozbíhá ke čtyřem povaleným dubům.
"Neřvi! V lese se nehuláká," chladí jeho elán otec. Ale sám se vydává se zvědavým pohledem k obnažené zemi. Čtyři duby se vyvrátily z náspu bývalého hradiště a trčí teď bezduše na obnažené skále.
"Zkusíme to tady," ukázal otec dcerce. "Možná tu něco najdem."
Jarku již před chvílí upoutal vyvrácený kořen na opačné straně polomu. Jeho kořeny vyrvaly hlínu z temene skalky, která teď připomíná zarostlou mužskou hlavu.
"Tati. Podívej. Ta skála připomíná hlavu," směje se Jarka a ani neví proč, odbíhá k vývratu.
"Máš pravdu, ale tam stejně nic nenajdeme. Původní domy a hospodářská stavení stávala o něco blíž. Někde tady."
"To je jedno. Stejně se podívám nejdřív k té hlavě," trvá na svém tvrdohlavá Jarka.
"Tati, tati. Našla jsem. Mám krásné střepy se zdobením," vykřikne po chvíli hledání Jarka. Otec pohleděl na krásný střep a začal s dcerou místo podrobněji prohledávat.
"Podívej, co jsme nasbírali," pochlubí se zaujatým archeologům matka s plným košíkem borůvek. "To je úroda."
"A podívej se na naši úrodu," rozevře dlaň Jarka. Na dlani je vyrovnáno sedm střepů zdobených jasně výraznou vlnovkou.
"Docela určitě pochází z jednoho kusu," nekrotí svoje nadšení dcera.
"Možná pohár," utvrdí její radost otec, "podívej, jak některé střepy k sobě přiléhají. Tak mě napadá. Neviděl jsem trosky něčeho podobného dnes u nás ve sklepě?"
Jarka se na chvilku zakaboní. "Ale ano. Máš pravdu," durdí se Jarka na rýpání svého otce, "jenom ten můj nepovedený byl o trochu nižší. Ale podívej na to zdobení. Až nápadně se podobá vlnkám tam na těch kamenech."
"Komu asi patřil?" vmísil se do hovoru malý Pavel.
"Komu?" zamyslel se otec. "Víte co? Vezměte si každý jeden střep do dlaně a já vám budu vyprávět příběh."
Celá rodina se usadila na sluncem vyhřáté kameny a otec začal vypravovat.
"… je to příběh, který se odehrál před dvěma tisíci a sto lety. Hlavním hrdinou mohl být klidně chlapec, no starý jako naše Jarka. Můžeme mu říkat, třeba Tarchon…"
Když otec dovyprávěl, sklánělo se slunce nad západem. Všichni se mlčky vydali domů.
Večer se usadil syn vedle otce a dychtivě hltali každý záběr z filmu "Poklad na Stříbrném jezeře". Bytem zavoněla vůně čerstvého borůvkového koláče. Jen Jarka utekla z rodinné pohody k hrnčířskému kruhu. Rozložila si před sebe nalezené střepy. Odloupla kus hrnčířské hlíny a roztočila hrnčířský kruh.
Pod rukama jí sám od sebe vyrůstal pohárek, téměř shodný s tím, jehož zbytky našli dnes na hradišti. Po úplném dokončení poháru, zavadila pohledem o nepovedený kus, kvůli kterému se dopoledne tak rozčílila. Teď se tomu od srdce zasmála. Potom odložila střepy i nový pohár na poličku.
Ivona MATĚJKOVÁ
Má naše pošumavské Plánicko šanci nadále zůstat ochranářsky cenným územím?
Plánicko… Znáte tenhle hezký koutek přírody v Pošumaví nacházející se v jižní části přírodního parku Plánický hřeben? Musím se přiznat, jsem tak trochu pyšná na to, že mým rodištěm je úhledná víska Nová Plánice ležící v náručí malebné kopcovité krajiny, odkud se z malého pahorku nad naší obcí s oblibou dívám na modrozelené panorama Šumavy. Procházka po okolí nebo turisty oblíbené trasy po lesních cestách do Vrácov či Habartic vás rozhodně nezklamou. A pokud se občas rozhodnete pro náročnější terén, pak vám mohu doporučit malý výlet údolím potoka Oborka, jenž pramení pod vískou Zdebořice. Při jeho toku, zdobeném četnými meandry a malými prameništi se po vyšlapaných pěšinkách nebo při okraji luk dostanete nejprve do Křížovic, odtud k Nové Plánici a dále k soustavě Oborských rybníků. Zde se niva počíná výraznějši zužovat a stáčet k Plánici, kde si vodu z Oborky přivlastňuje říčka Bradlava. Větší část trasy vede březoolšinami, v nichž se jižně od Křížovic a kolem Oborských rybníků skrývají zbytky sejpů. Navršené haldy země tu tiše odpočívají jako svědectví po středověké těžbě drahých kovů, obklopeny mokřinami a vlhkými lukami koupajícími se za ranního svítání v rose a slzách rozplývajícího se mlžného oparu.
Okolí Křížovic připomíná za letních dnů zelený ráj. Dívám-li se na tuto údolní vísku z vyvýšených pahorků, připadá mi jako malý ostrov spoutaný sytou zelení rozsáhlých vlhkých luk. Květnatým loukám, jež jsou tu v převaze, navléká každým rokem májové jaro zelený kabátek posetý žlutými kvítky pryskyřníku a ozdobený zářivě fialovými knoflíky rozkvetlých vstavačů májových.
Sníženiny mezi lukami s kyselou zbahnělou půdou či nacucanou rašelinou vyplňují mokřiny se skřípinou, tužebníkem, sítinami, četnými ostřicemi i bezkolencem (vysokostéblová trsnatá tráva). Nízké ostřice jsou příjemným zázemím pro naše vzácnější druhy vachtu trojlistou a zábělník bahenní, zatímco žlutozelený rašeliník je ve svém měkkém koberci většinou nestrpí. Při okrajích mokřin lze spatřit zarůstající povrchové odvodňovací stružky lemované olšemi nebo obroubené krajkou z keřových vrb. Tahle bahniska byla kosena ještě za 2. světové války, nejpozději však do roku 1950. Mokřině pod Novou Plánici se nadarmo neříká Bahnice. Však mi moje babička živě vyprávěla, jak její tatínek společně s novoplánickými sousedy běželi se sochory na pomoc křížovickému rolníkovi, kterému na Bahnici zapadla kravka. Ale vraťme se zas do současnosti. Díky tomu, že si na Křížovicku meliorátoři patřičně "nezařádili", máme tady teď ochranářsky cenné lokality s bohatou zásobárnou vody.
Nad údolím Oborky se vyvyšují kopce, jejichž vrcholy často pokrývají lesy nebo remízy. Po úbočí se táhnou rozsáhlá pole osetá obilím, řepkou či kukuřicí, na okraji obcí se tu a tam vyskytne i záhumenkové políčko. Nikde však žádné nepěkné pleveliště, což vám v dnešní době může připadat mírně neobvyklé.
Dvou až tříletou novinkou jsou tady plošné pastevní areály na Zdebořicku a sousedním Číhaňsku tvořené převážně zkulturnělými loukami a zatravněnými kamenitými poli, na nichž se od jara do podzimu popásají stáda dojného i masného skotu. Před rokem (tj. 1997) byly k pastvě dobytka ohraženy i všechny louky – včetně květnatých – severovýchodně od Křížovic spolu s přední částí zrašeliněné mokřiny u potoka pod Novou Plánicí. V průměru osmdesátikusové stádo krav i s telaty tu během sezóny intenzivně vypásalo luční porosty ve třech pastevních areálech. Ke spásání ostřicových porostů na mokřině se dobytek odhodlal až v případě nouze, zanechávaje po sobě zřetelné stopy ve zbahnělé půděi rašeliníkovém koberci. S ing. Josefem Zollpriesterem, pracovníkem Referátu životního prostředí OkÚ v Klatovech, jsme se shodli na tom, že bude zapotřebí celou záležitost podrobně projednat s nájemcem hospodařícím na dotčených pozemcích, konkrétně se zemědělskou firmou PHR Agro, s. r. o., se sídlem v Číhani. Společnost vznikla v roce 1995 po rozpadu místního zemědělského družstva Zavlekov a obnovila nájemní smlouvy se všemi vlastníky pozemků na Číhaňsku, Zdebořicku a Křížovicku. Ředitel firmy a zároveň její jednatel, pan Václav Bouček, byl ochoten s námi celou problematiku rozebrat přímo na místě a podělit se s námi o vlastní zkušenosti.
"Řeknu vám upřímně, obhospodařovat tyhle louky tedy není žádný med," ukázal na podmáčené pozemky pod křížovickým kravínem a pokračoval: "Během senosečí jsme si tu užili své, hlavně před rokem. Kvůli mokrému létu se nám tady každou chvíli zabořil traktor, na spodní okraje pozemků se téměř nedalo zajet. Rozhodli jsme se, že zkusíme pastvu. Několik krav nám tady bohužel přišlo pryč kvůli plicním červům, kteří se drží právě na zamokřených loukách. Rychle jsme provedli vakcinaci celého stáda, bez ní sem už žádný dobytek nepustíme. Máme zájem v pastvě pokračovat, pokud to možnosti dovolí. Na příští rok sem chystáme jalovice, raději je uvidím venku než zavřené v kravíně. Navíc pro nás teď pastva skutečně znamená to nejschůdnější řešení, jak tyhle močály obhospodařovat."
Netřeba připomínat, že mokré pozemky odjakživa komplikovaly zemědělci život. Tady na Křížovicku je i většina ostatních luk mimo pastevní areály vlhkých a fima je obhospodařuje jednou sečí ročně. A vypovíli firma vlastníkům luk nájem, zůstanou ležet ladem, to nám bylo úplně jasné. Vždyť jen malá hrstka lidí žijících na venkově se dnes vrací k soukromému hospodaření. Podobná situace je i na Plánicku, nehledě na to, že polovina vlastníků zdejších zemědělských pozemků bydlí ve městech. Bez obhospodařování by však květnaté louky byly zakrátko zcela znehodnoceny. V nahromaděné stařině se záhy drasticky sníží jejich druhová bohatost a do budoucna je zahltí buď rákos, chrastice, skřípina nebo ostřice třeslicovitá ("matracová tráva") či dokonce třtina křovištní, které dnes ohrožují všechny opuštěné mokřiny na Křížovicku. A to už vůbec nemluvím o zarůstání náletem olší, vrb a bříz. Ze strany lesníků by dokonce mohl vzniknout neuvážený tlak na jejich umělé zalesňování. Z představy, že hezkou nivu s vysokou druhovou pestrostí jednou pokryje hustý les, z něhož vane chladný vzduch až do Křížovic a Nové Plánice, mne zamrazilo v zádech…
Číhaňská firma si vlastně za obhospodařování křížovických luk zaslouží ocenění. Dostanouli se sem příští rok skutečně jalovice, pastva rozhodně nebude tak intenzivní. Navíc nám pan Bouček přislíbil, že zrašelinělou mokřinu na naši žádost prozatím z pastvy vyloučí.
Nastoupil rok 1998 a kdo by si nevzpomněl, jak naše příroda trpěla květnovými a červnovými suchy! Louky nabízely jen poloviční výnosy píce, firma proto pokosila i louky v křížovických pastevních areálech. Slibované stádo jaloviček o bezmála pětačtyřiceti kusech bylo do údolní nivy vpouštěno až na počátku července. K našemu potěšení bez přístupu na mokřinu s rašeliníkem, kde jsem v květnu zažila nečekané překvapení. Pravidelně zde sledují bohaté naleziště vachty, teď se mi tu však přímo před očima vyjímala dvě učiněná "vachtoviště". Co bylo příčinou jejich vzniku? Lze to vysvětlit tak, že okolí zbahnělou a dobytkem prošlapanou půdu, místy zbavenou rašeliníku, dokázala vachta rychle prorůst svými silnými oddenky. Tak tenhle zásah by se určitě vyplatilo po dvou letech zopakovat!
Neméně příjemný zážitek mi na sklonku léta přichystala nedaleká loučka svažující se pod březovým remízem u cesty do Křížovské hory, užívaná před zemědělskou velkovýrobou jako "chudá obecní pastvinka". Díky pravidelnému kosení zemědělským družstvem Zavlekov se tu dodneška udržel vzácný a chráněný všivec lesní. Určitě si někdo z vás vybaví drobné růžice zelenofialových lístků, zdánlivě připomínající řebříček, které si hoví mezi nízkými trsy smilky (šedivce) a již v dubnu se pyšní malými hrozny pyskatých kvítků něžné růžové barvy sedícími na rozvětvených lodyžkách. Je to nevyzpytatelná dvouletka, jejíž existence závisí na neustálé tvorbě nových růžic ze semínek. Z nich nejlépe klíčí ta, která dobytek zašlape do půd. Myslím si, že na křížovické louče se blahodárný vliv pastvy na všivec již začíná projevovat, neboť tak vysoký počet růžic jako v letošním roce jsem tu dosud nezaznamenala.
A jak to dopadlo s pastvou jaloviček? Splnil se náš předpoklad – nebyla intenzivní a navíc se obešla bez jediného úhynu dobytčete.
Všechny nás však zaskočil jeden nepříjemný problém: vypásáním mokrých luk se na nich rychle začaly šířit sítiny. Mám již odpozorováno, že čím vlhčí louka a více zhutnělá půda na ní, tím větší ráj pro sítiny, dobytek se jim však vyhýbá, jak může. Následkem toho se za loňskou pastevní sezónu jedna z luk téměř změnila v "sítinoviště". O to se nejvíce zasloužila sítina rozkladitá, jejíž trsy v letním období bohatě odnožily na okolní vypasená místa.
"Vím, že jsme se na vysekání té sítiny domlouvali již k podzimu, ale během polních prací jsme se k tomu nakonec vůbec nedostali. Díky suššímu podzimu jsme i teď schopni tam zajet s traktorem, jenže nemáme na naftu," sdělil mi skepticky pan Bouček ke konci minulého roku. "Přestože máme vedlejší příjmy z výroby dřevěných palet, zemědělská výroba je teď silně prodělečná, takže do příštího roku vstoupíme s nepříjemným dluhem."
Nechala jsem se podrobněji zasvětit do ekonomické situace firmy a pochopila jsem, v jak nezáviděníhodné situaci se společnost PHR Agro nachází. O založení firmy se zasloužila zemědělská společnost Podhoran, a. s., se sídlem v Černíkově na Domažlicku, která do své nové pobočky investovala již značnou sumu peněz.
"Po nástupu do firmy jsem poznal, s kolika problémy se budeme muset vypořádat," vzpomíná nostalgicky pan Boušek. "Po rozpadlém družstvu jsme podědili zastaralý strojní park, několik zaplevelených polí a vybrakované kravíny v Křížovicích a ve Zdebořicích. Tady v číhaňském kravíně sice stádo krav bylo, ale se silně podprůměrnou mléčnou užitkovostí. Ztratili jsme také spoustu schopných lidí, kteří si při rozpadu bývalého družstva rychle našli novou práci. Černíkovská akciovka sem investovala milióny, které jsme rychle vyčerpali na modernizaci číhaňského kravína, zavedení dřevovýroby, nákup ušlechtilého skotu a zařízení pastevních areálů. Na znovuzprovoznění kravínů ve Zdebořicích a v Křížovicích už prostě nemáme sílu. Navíc musíme zdejším lidem do patnácti let zaplatit podíly, se kterými vstoupili do družstva. Ještě teď mi zamrazí v zádech, když si vzpomenu, kolik času a peněz jsme strávili odplevelováním zanedbaných polí."
"To věřím, ale poradili jste si s tím perfektně. Myslím si, že každý, kdo má rozum, je rád, že se tady zase obdělávají všechna pole a sklízejí louky namísto krajiny měnící se v pleveliště," konstatuji.
"Zatím nemáme jistotu, zda do dalších let přežijeme. Naše výrobní náklady dosáhly letos takových rozměrů, že jsme absolutně neměli šanci pokrýt je penězi z tržeb a ze státních dotací. A to nejsme zdaleka jediná zemědělská firma, která je takto silně ztrátová," rozhořčuje se pan Bouček a s trpkým úsměvem dodává: "V podmínkách daných Evropskou unií bych teď namísto chmurných úvah o naší bídné situaci přemýšlel, jaký si pořídit nový zemědělský stroj. Rozhodně bych nemusel mít obavy, zda si můžu dovolit drahý postřik na hubení šťovíku, který nám houfně zapleveluje pastviny založené z nekvalitních levných jetelotravních směsek…"
V letošním roce firma opět prodělala, pan Bouček však neztrácí optimismus a nadále vkládá maximum do své práce, ve které obstojí skutečně jen silné nátury.
Nijak se netajím tím, jak mne rozhořčuje, že zemědělcům zatím nezbývá než doufat, že jejich podnikatelská činnost se také jednou dočká patřičného ocenění. A pokud se tak nestane, pak se naše krajina skutečně může velmi snadno proměnit v pleveliště.
Ivan KLIK
Prostá úvaha o pokroku
Při nedávném výletě s rodinou jsem shlížel na krásy Šumavy jako vždy se smíšenými pocity. Davy houbařů, těžba kůrovce, věčný spor mezi pěšími a cykloturisty, hromady odpadků v příkopech hlavních silnic i lesních cest. Dohady o tom, zda je lepší lesnické, ekologické nebo turistické využití lesů, ať už státních, nebo obecních, nebo v národním parku. Vlastnictví hotelů a turistických objektů firmami z Plzně a Prahy, odliv daní. Nezaměstnanost, pytlačení, stínová ekonomika, převaděči, pasáci a oblíbené téma – cizí občané podnikající v ČR. A teď si to zkuste napsat o tom všem do jedné úvahy.
Takže jinak. Při povinném školení na počítačích se nám stala jedna příhoda. Celý den jsme seděli u Windows a večer jsme s kolegy šli do hostince na večeři. Při placení nastala zajímavá situace. Čtyři dospělí lidé, z toho tři s vysokoškolským vzděláním, se vyjadřovali následujícím způsobem:
"Měl jsem hentento s tutím pečeným. A já todle s támhletím žlutým. Bramborové s tímto. Zbytek." Jediné slovo, které jsme všichni použili dobře bylo pivo. Moc jsme se tomu nasmáli, a pak jeden z nás vystihl celý problém úplně přesně: "Prostě normálně bych klepl na ikonu zaplatit, a bylo by to."
Věk informatiky. Klepneme na ikonu. Zkuste si říci nahlas klepneme na ikonu, zní to docela tajemně, když nevíme, o co jde. Vlastně celá počítačová mluva je velice zajímavá. Slyšel jsem, jak jeden malý kluk říká druhému: "Máš kódy pro Wolfa?" Původně jsem myslel, že si hrají na špióny, ale nebyla to pravda. Musíte totiž vědět, že když podržíte současně tlačítko M, Ctrl a Shift, dostanete se ve hře Vlčí doupě přímo ke kulometu s několika hlavněmi a nemusíte se hmoždit s procházením úrovní, než se k této zbrani dostanete. Prostě klepnete na ikonu. Pokrok. Možná kdybych těm klukům řekl, že nahoře nad Železnou rudou je velký bunkr po bývalé pohraniční stráži, kde si mohou na Vlčí doupě hrát doopravdy, dívali by se divně. Tedy spíš určitě. V opravdovém bunkru nemůžete přece klepnout na ikonu světlo, kdybyste se náhodou začali bát, nemůžete si hru sávnout, když jdete domů na večeři, a hlavně někdo by musel dělat fašisty, které doma dodá počítač. Neumím anglicky, tak jsem si save našel ve slovníku. Je to divné, ale save znamená šetřit. Právě z pokroku jsme si asi měli mnoho záležitostí raději ušetřit. Zajímalo by mě, jestli si děti ještě mezi sebou říkají "odprejskni emajle!" a ještě víc by mě zajímalo, zda myslí odprejskni emaile a nebo odprejskni e-maile. Je to ale jedno, význam "pusť se a jdi někam" je v obou případech dodržen. Pokrok. Za mého dětství se okna otevírala pouze kvůli čerstvému vzduchu, dnes jimi chodíme do dalších a dalších úrovní, ale možná už trochu zapomínáme, že k chůzi slouží nohy, ne tlačítko enter. Pamatujeme si ještě, že před třiceti lety nebyla v některých místech Šumavy elektřina? Že před dvaceti lety nikdo z nás neměl stolní počítač? Že před deseti lety nikdo neměl mobil? Nepamatujeme. Nemáme na to čas, protože se musíme učit, jaký je nutný počet zásuvek pro všechny naše spotřebiče, každý rok nabiflovat nový operační systém na našem počítači a naučit se na mobilu získat veškeré informace a ukládat vzkazy do schránky. Věk informatiky. Kdo nebude informován, zkrachuje a zahyne. Nemá přístup do společnosti progresivních, informovaných. Ale kolik z těch progresivních umí programovat? Kde je skutečná práce? Práce mozku přece nespočívá v ukládání informací, ale v myšlení. Klepněte na ikonu přemýšlet, ale ona na obrazovce není, je jenom ve vaší hlavě. Dokud má informace o podrobnostech pletek Clintona s Lewinskou větší cenu než informace o ničení tropických pralesů nebo o každoročních vyšších a vyšších teplotních rekordech, potud budou příkopy na Šumavě plné odpadků, cyklisti budou nadávat chodcům a chodci cyklistům, ochranáři lesníkům a všichni dohromady na poměry.
Víte, že průměrná délka života lidí v Somálsku je 33 let? Že proběhla konference zemí v Mikronésii v Tichém oceánu, které se při současném postupu skleníkového efektu za pár let potopí? Že kdyby každá rodina v rozvojových zemích měla ledničku a televizi jako my, tak energetické zdroje planety na to vůbec nestačí?
Mimochodem, s houbami na Železnorudsku to letos nebyla žádná sláva. Ale houbařů bylo víc než kdy jindy. Sdělovací prostředky jim totiž sdělily, že lesy na Šumavě jsou plné hub. Běhají s vyplazenými jazyky a hledají místo, kde televize natočila dvacet hřibů. Stav připomíná císařovy nové šaty, sice máme prázdný košík, ale jenom my, všichni ostatní mají plný, šli jsme pozdě nebo na špatné místo, zítra jdeme zas. Podezírám houby, že ani nestačí tak rychle růst, protože tisíce lidí každý den už musí něco nasbírat. Zaručené informace.
Rozhlednu na Poledníku navštívily po otevření tisíce lidí. Samozřejmě všichni přijeli auty, protože vlaky a autobusy si ostrým tempem rušíme. Na trase Špičák – Černé jezero chodí davy lidí, aut plné parkoviště a u všech silnic rychlým tempem hynou stromy. Vozíme zboží sem a tam, ne kvůli potřebě, ale proto, že ve věku informatiky nenese peníze práce, ale informace. Obchodník se dozví, že momentálně je v Holandsku levnější sýr než v Maďarsku i s dopravou. Vezme kamión a jede se přes celou Evropu. Upřímně: Má ten sýr opravdu jinou hodnotu, a jestli ne, kdo platí příslušný zisk na něm? Já, vy, my všichni. Zajdou nám stromy, zničí se silnice, spotřebovali jsme nenahraditelné fosilní palivo. Nemám rád věk informatiky. Také nemám rád hnutí Duha, jiná hnutí militantních ekologů, ochránce psů a koček, náboženské fanatiky, scientology. Ale začínám mít pocit, že jakýkoliv alternativní způsob myšlení je lepší než mít v hlavě jen šuplíky plné informací. Cesta zpátky proti pokroku neexistuje, tak se alespoň postavme na malou chvilku stranou, klepněme na ikonu přemýšlet a vzpomeňme na dobu, kdy se přemísťováním ikon zabývali jen zloději starožitností. Třeba právě ta naše chvilka přírodě a světu trošičku pomůže.