-- rychlá navigace -- Katalog Novinky Zvukové knihy Akce MK Klatovy Pronájem sálu ----- Ceník Provozní doba Knihovní řád ----- Mapa knihovny Dětské oddělení Studovna Čítárna Region. služby

<<	únor 2012					>>
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
30	31	1	2	3	4	5
6	7	8	9	10	11	12
13	14	15	16	17	18	19
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29	1	2	3	4

Informace o regionu

Dnes je pondělí 6. 2. 2012; oddělení pro dospělé 9-12 a 13-18, dětské oddělení 13-17.

Literární Šumava '99

Tereza JANDOVÁ

JAKUBOVI

Lampa první

Milovaný Jakube. Venku je zima, šoustavá zima. Je první polovina srpna, pruty stromů jsou stále plné mízy, mladé i staré, neohebné.

Jabka jsou kyselá až k zalknutí, k tomu sladkému zalknutí, které ti otevře ústa k šklebu radosti, uspokojení a zvolání: haleluja.

Má kůže je drsná, špendlíčkem bys pohledal, postrádá tvoje polibky; koutky mám rozpraskané jak za časů nejvášnivějších, kdy's rozpínal a zase spínal…

Mohl on, mohu i já, a proč vlastně ne? Bez páteře, hrdosti, pevnosti; s kotníky chvějivými jak olše (na níž se oběsil Jidáš) přebíhat dvorek zasraný kurem do dřevěné budky a zase nazpátek. S lucerničkou. Dvířka tvého zámku, vězení, zahrady, studny s rumpálem, stodoly, fary, duše a bosých nohou vrzajících (ach, plaťte za ni - Nevyslovitelnou - plaťte troníčky a Durychem); kolik zase budu muset, než projdu celou návsí?

Píšu ti v bolesti; navštěvuju tě s bolestí; vidíš, vyčítám ti, všechno ti tu zakrvácím jako už dlouho ne.

Dlaždičky i podlahu v chlívku a tvoji postel a tvoji malou soukromou rotundu, kam zveš jen družičky na hod boží vánoční (a mezi bílými, velmi zachovalými zuby, trčela černá krev - Jakub Deml) a všechno to, co sis připravil, až tě tu nebude a mě ano. Stavíme spolu věž babylónskou a víme o sobě všechno, protože slyšíme v noci kroky toho druhého, ubírající se k tichým úlitbám, a máme strach požádat, aby…

Všude samé svinstvo. Stejné jako předtím, jen uspořádanější, aby se na ně mohlo navršit další.

A ty přece budeš, jiným naschvál, se zaťatými zuby, malý a ještě větší, s očima, co viděly zatmění a stržení mariánského sloupu, s očima, které vidí vroubek na hlavičce hřebu, jímž Mu probili dlaň a jenž ti leží tak hluboko v žaludku, že ho nelze, za žádnou cenu, vyzvracet, jen obalit žárem líbání a hledání maminky.

Ty můžeš a já ne?

Lampa druhá

Milovaný Jakube. Všechno tak, jak by se ti líbilo. Tmavá vlhká tráva, co pohlcuje skvrny, zima, v polovině srpna, je svatého Hippolyta, vzdorpapeže, jehož názory na svatou trojici byly poněkud scestné, to kdyby tě to zajímalo, Milovaný Vzdělaný, Vystudovaný.

Kolik záložek do breviáře asi?

Bosé nohy jsou mojí chloubou, řekl Poncius Pilát.

Hloupý oslík.

Hloupý oslíku, brzy zas přeběhnu dvůr z dřevěného domečku do tvé náruče, rozepjaté jako Zeyerův krucifix. A zůstaneme spolu až do rána, dokud nebude čas vzít svaté náčiní, opánky zalité rosou, pod paži beránka božího a vydat se na cestu.

Komu se chce tahat za zvonečky, ani jednomu z nás, je to svatokrádež?

Svatokrádež, když padá chleba do studny. Když se valí do pekla. Když se protrhne hráz a…

Jakub Deml, svatzloděj.

Lampa třetí

Můry narážejí do okenních skel. Brzy se překlene. Řekni mi, proč je teď hlučnější víc než předtím?

Bolí to. A co přece? Jak naráží. Než se člověk naděje…

Lampa čtvrtá

Milovaný Jakube. V prasečím chlívku je smrad, strašnej smrad, a v tom je moje síla. Nebuď ani trochu galantní. Ježíš se taky narodil ve stáji. A v tom je moje síla. Bez únavy. Je ve mně ještě tolik krve, a přece každý měsíc…

A přece ji ještě nemáš všechnu.

A ani netušíš.

A já, kdybych jen tušila, dělala bych to, cos ty dělal mně.

Lampa pátá

Myl jsi mě a vsáknul rty každou kapku.

Lampa šestá

Proklenutá bolestí, nedýchám; vynáší mě tam, kdes byl vždycky ty, jak se pochvalně zmínil pan. Svíčky zapaluješ tak opatrně; nevíš, jak směšná je ta kostkovaná deka, směšnější než básník s koťátkem; ale ty nejsi vůbec k smíchu, když tak opatrně, láskyplně, nejistě, bezbožně zapaluješ svíčky.

Lampa sedmá

Teď už nemůžu přestat, řekl jsi,
když čůráš, taky to zastavíš jen ztěžka.
Jako můj děda, když oral, oral hluboko a rozuměl tomu.
Mám toho dost a nemám, bude jich třicet devět.
Třicet devět malých dětí a jeden andré breton.

Lampa osmá

Milovaný Jakube. Udeřila. Tuhnu zdola. Tři patra sklepení. A bratr Marián nám je nikdy neukázal. Hanba mu! Špendlíčkem abys pohledal.

V předvečer slavnosti P. M. Nanebevzaté.

Lampa devátá

Milovaný Jakube.

Lampa desátá

Milovaný Jakube. Ta černá, víš, ta s horou Karmel knoflíkovou, je vlastně modrá. Takhle zblízka. Jako peří ledňáčka.

Tys to nebyl. To já.

Slyšela jsem tě jít v noci, bosé nohy pleskaly o lino, k soukromým pobožnostem.

Plížil ses jako vlk, s obrázkem přitisknutým k srdci, abys mě nevzbudil. A tys to věděl. A všichni ostatní…

Lampa jedenáctá

Milovaný Jakube. Je prázdno.

Prázdno od měděných zvonců, dunících kovů, apoštola Pavla, evangelia i žida Maimonida. Zub bolí a slivovice nepomáhá, ta z tvojí zahrady, pálená s láskou, v hliněné peci na modly. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí

Lampa dvanáctá

mají uši a neslyší, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit.

Lampa třináctá

Jako byl třináctý Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil

Lampa čtrnáctá

Milovaný malý Jakube. Okraje rány se stahují, zmenšuje se, roste na ní strup. Než ji znovu vykousneš, bude zacelená.

Ich bin ganz und gar nicht verplichtet für deine Gesundheit und für dein Wohlergehen zu sorgen.

Lampa patnáctá

a úhrnem dokonalá. Máš krásné čelo. A tak…

Kolik jich vlastně bylo?

Lampa šestnáctá

Nepočítaně. A tu jim řekl: Ten, kdo koná moji vůli, je má matka i můj otec, můj bratr i má sestra, i má milenka.

Lampa sedmnáctá a poslední

Milovaný Jakube. Už nebude. A bláta je zase dost, jako loni.

A budeme sbírat švestky, abys měl na hrobě tolik pecek, jako má rabi Löw kamínků. A tak máš po Něm ve všem prvenství.

Ester BRANDEJSOVÁ

ZCELA LIDSKÉ ŘÁDKY

Hra o vášeň
(malý cyklus)

prolog

- co se dá zachytit ohlédnutím
vertikálou vlhkých linek
brázdících obličej?

co můžeme pozdržet?

I.

obracíš se po šlépějích
je zaváto
pláň beze stop

mé srdce tepe prvními kroky

II.

ať mne vyvede vůle tvá
z hořící buše mé husí kůže
co bez tepla tebe trvá
drkotá…

III.

nezlomím hůl noci
nad blízkostí tvou hůl nezlomím
cudnou chvílí když jsme ohladili
ostré třísky svévolání -

neochutnáš
z mých šklebících se škrábnutí

IV.

ááách -
v ruličkách smíchu
nakrátko zdržme zapomnění
až se rozední

V.

úryvek podoby -
a portrét nehotový

důvěrné rysy
vzrostly do zdí a opadaly

vratkými proměnami

epilog

nepřebolí
této noci

ona vždy
stíhá až k bdělosti -

* * *

usychající

vzpomínku

naposled

až k míze

rozetnout

zářezy slov

do kmene

vzdáleně připomínajícího

vlastní hrdlo

zima

dny
jsou oběšení andělé
chladnou
chladnou
chladnou
v kostele

po migračních čarách stád
žíznivě bloudím

část země zatmívám
já přemožené zvíře

dne chválím v němž Ikaros
vzlétl než spad

prodlévám u okna
se vztyčnými křídly…

v pramici na Styxu
už nedojmu převozníka

lascívním příběhem
hrou lechtivých vizí

snění mi zatrne
v poduškách cévních stěn!

ve znamení vah

ano ne
ano ne ano ne jo nojo no né jo jo to né no ach jo ano no co to
a jo ach ano ne teda jo no nebo né ale to jo no né?
no přece ano ne ano ne no jo furt ale nebo
jo co teda né to ano ach jo to jó jo
ale to né no né? ach ano
ano hm jo jo jo no jo
to né!
?

jméno milého mého je Godot
v tomhle pokoji žiju s ním po celý život
červeň čalounů je tolik útulná
má postava útlá ospalá
ve vaně krev má

úhel pohledu
(poznámka k básni V. Holana "Ptala se tě mladá dívka…")

mladá dívka
zlatovlasá
a s vizáží Ofélie?
-
lyrik
žitím
opelichán!
to je
poézie…

mea culpa moje tělo
o své moci
- i v nemoci ve dne v noci!

Milan ŠEDIVÝ

NEŽ PŘEKLONÍ SE ZÁŘÍ

Javory bývají prvními podzimními příznaky studu.
Přesto když utrhneš jejich listy,
nalezneš přirozenou dívčí bledost,
mléko a sílu, která napovídá,
že co se týká sportu,
není ještě dobojováno.

A zima si může vyceňovat zuby
(podzimní houby a ostružiny)
třeba až k dásním.

Horší je to ale s lipnicemi na cestách.
Rozechvěně se mihotají,
ustřelují růžičkami lístků
a pláčí na kotnících,
že co jim léto na šešulkách narovnalo,
jim zima jednoznačně odrovná;
čili k čemu léto dalo souhlas,
jim zima prachšumařsky odsouhlasí.

Ale ať si voda bystří po čemkoliv,
ještě zpívá jí to pořád nádherně.

I lesy přešlapují měchy v korunách,
vždyť ranní mlhy už začínají ráno vstávat bez zaspání.
Do bochánků mechu padají špendlíky vážek.
Je doba klekání. Slyším usínat se
do souznění kamenů,
vodních kol
a zvonů.

Je to všechno jenom hra lehkosti
a barev
a stínů.

PĚT MÁCHOVSKÝCH DNÍ

(záznam)

I.
(u hrobu K. H. M.)
Nad lesy karavan ptáků omšele položené ráno.
Jen pár sedátek v kolejnicích řad
přebitých nespočtem míst k ležení.
A všichni se vezou, že nestačí se práskat bičem.

Prudké žvanění gest bez výrazu
- anglický průvodce.
Být či nebýt
- replika našince.

Přejde, přejde chuť na nadsvětské kuplířství.
Neslyšíš je? Svírej si svý vyrvaný,
svá smilstva vysmolená krtčím mazutem,
své upocené, papouščí: Lori! Lori!

II.
(Zvířetice)
Nohy roztříštěné podvojnou chůzí,
nerozlišují už ve své pochybné akrobacii
mezi nitěmi a lany. (Nad mechanismem doby.)
A takový jsem od základu i já,
já se svou nezkrocenou vůlí.

Nadosobní boj:
vprovod do decyklických končin,
které s ránem umíraly ve svatyni postojů.
Předmočálí, a už na ryzí hroudě.

Na nivelizovanou hladinu jezer
vkročily šlépěje Kristů = ropné skvrny.
A dál se sune říční stín;
zraftařený skrze síta sil našich proudem stržených osobností,
až jen odhalená klamavost rozdílů i součtů
stanoví v součinu odříkání
vlastní půdorys středobodu.

III.
Za hranice s nicováním.
Upocený za stálého pochodu,
a přece sedmimílové boty na těch netopýřích stezkách slov.
V horečném zraku přítomných horujeme.
V ledovém osrdí minulosti přezrálí a protrnulí,
nyní dostačujeme.
Jak přítomně dávný jeví se ledový příliv čepičích lesů.
…a draperie kraje strhává důstojenství k vzájemnostem.

Ta dálka od února k ostrožehu ráje,
ta blízkost zdůli hnaná k plaveninám Máje.

Ke svým nezapomenutelným četbám
jsme stále ještě unášeni po račím.
Je to krajní role.
Nad námi Bezděz.

IV.
(Doksy)
Kde hůl skály je zaražena
(neboť kamení doby je nepochybné),
tam tryská pramen pod obojím rtů.
Voda znělce proráží.
Ona dá konečný tvar, páteř i tvář;
už bez cejchu do masa zahřižené bolesti,
bolesti, kterou zažívá ježek ukopaný chlapci v nehře
na bodlinách bot.
Přestože je to nejisté, věřím trnu naděje.
Vždyť jako je rosa slin na krajících chleba,
jsou chvíle výhní malých, uspěchaných křivd,
cílených pro konečné zpomalení gigantického posunu.

ROZHOVOR

"…Nemůžu," vsítil vdoví smutek po pavoučím stařík.

"Jejich světy jsou nastruněny k prasknutí, ale hrát se na ně nedá…" a druhý postřeh, jak promáv rukou, jako by sahal po ztraceném. Avšak zas kmit šíjí a prostě sobě dohmát pro vjem. Zdálo se, že chtěl patrnost, a tak smísil slinu s cukrem: "Ale máte přeci toho hocha rád?" Za náznak dal by krk. Starý přešláp z pole na rovinu, hlava k hlavě, a dlouho bylo od hvězd k hvězdám, než hocha stih návratnou. A zatím větry do macochy. (S větry, které duly od souvratí.) A zatím myší vrávor v stéblech trav.

"No…, abych tak řek, bylo ho až po nebesa, ale balancoval za dráp, to jo. A tak i kdybych do vody měl plivnout, nerozčeřím…" a znenadání se začervenal na pozadí bílého dne.

* * *

Hledal jsem v lesích ale jen v sobě nacházel jsem polomy
jen na svém vymletém vymykal si kotník
Vy nesečené roviny!
Až ku samému kmeni tepen
až na samý okraj hluchoty
A když popadal jsem že usednout jsem musel
tu zdola zdvihám prázdná ústa ulity:
(jen v tobě slyším rozrážení vln)

Kateřina KAŠÁKOVÁ

DVĚ ČÍŠE

Dvě nezralé kuličky místo očí
Natrpklé víno pod obočím
Dvě číše naplňuji zas a znova
Až zbarví tvé bělmo do růžova

POLIBEK

Dva rudé plameny
Jsme polykači ohně
Jak dva úzké prameny
Dva jazyky bezeslovně

Milena SVOBODOVÁ

ADVENTNÍ

První plamen -
lomikámen
křísnutím ostruhy
změní se na druhý
potom do třetice
přeskočí tanečnice
a ve čtvrtém plameni
v šepot se promění.

ROZHOVOR

- Čí jsi? -	- A kdo jsi ty? -
- Ničí	- Stín
Myšlenka rozvinutá	tmou nezhojených puklin
neohraničená	přikrytý
Mezi petrklíči žena	Nad hladinou viny
víla	klenutý most z kůže
- mám sukni z kapesníků	V pravdě vymyšlený
a ze slov	příslib muže
která mě vyslovila	jenž do dlaní ženy
ticho na jazyku -	má být otištěný -

***(OTISKY)

Tak šedý je stesk
všech zkamenělých kroků
Tak vážný je smích
ledňáčků na Mostecké bráně
Zůstává věčně
kdo jen prochází
jak dlouhá bílá
čára na hladině
jak vyčítavě němé
květy rzi

KDYŽ…

Když z mlhy rodí se zítřek jak vzlyk
a z hlásek schoulených
do záhybů ticha
samota dýchá
když okna na pobřeží včerejší dech střeží
až ke kořenům moře
vlny zaříkám
Pro trochu něhy
tisknu se do kamení
pro věčnost dnešek
nebyl nebude a není

Božena FOUSKOVÁ

BŘÍZA

Co, břízo, ševelíš, když letem volným, smutným
se list tvůj po listu pozvolna na zem snáší,
když závan větrný z tvých větví ptáky plaší
a peří cuchá jim poryvem dravým, rmutným?

Co, břízo, ševelíš, když zpěvná letní rána
do dálky odplula a jen mlha se plouží
jak smutný harlekýn a na pěšině v louži
zhlíží se halena oblaků rozedraná?

Co, břízo, ševelíš, když podzim nesmlouvavý
hřebenem maceším zajede v pružnou kštici
tvých větví orvaných, které již napůl spící
vlákénka babích let střásají do trávy?

Snad už sníš o jaru, až kmen tvůj bělokorý
soumraky rozsvítí a bude plný mízy,
v listy se oblékne a zjasní šedé dvory
i lesy, paseky, kde mají domov břízy.

A duši potěší ta jejich krása křehká,
až jaro oblékne každý strom novým šatem,
teď ale padají na zem ty listy zlehka,
podzim zkrášlil je - jsou ozdobeny zlatem.

BÝT MALÍŘEM…

Být malířem, tak lépe vykreslím
průzračnou krásu šumavského nebe,
vždyť slova často jsou jen pouhý dým
a z některých i trochu srdce zebe.

Být malířem, tak možná přenesu
na bílé plátno kouzlo horských strání,
pak s paletou se skryji do lesů
a tam snad spatřím plavný půvab laní

a uvidím tam jmelí na stromech,
studánku skrytou, z níž plachá zvěř pije -
a potom budu skoro tajit dech,
když zaburácí mocná rapsódie

prastarých stromů, jezer, cest i skal,
když v prudkých bouřích do nich příval buší,
ztepilý smrk meč blesku rázem sťal
a obzor zčernal - namalován tuší.

Být malířem, tak namaluji snad
i snivou vážnost horských podvečerů,
když závoj mlhy do nich náhle vpad'
a urputně se vetřel do plenéru.

Žel, nejsem malíř - znám jen chudá slova,
jak tedy popsat tajemnou řeč hor,
jak říci vše, co se z ní v srdce schová
a zpívá v něm, jak sedmihlásků sbor.

Je líp stát tiše a vnímat, jak šumí
pomalý deštík, který sytí zem,
pak i beze slov duše porozumí,
že příroda je božím obrazem.

LETNÍ DÉŠŤ

Je přítel laskavý a z tichých návštěvníků -
milenec prašných cest, kaluží u chodníků,
šumí a šeptá si a horečky žár tiší,
když z mraků vylévá stříbrnou, třpytnou číši

na vše, co uvadá, do úst žíznících polí,
hojivým obvazem ováže vše, co bolí,
polaská květiny a budí ptáky spící,
na okna zaťuká, zavřená na petlici.

A okna dokořán tu vlídnou vláhu pijí.
Krůpěje průzračné stékají do fuchsií,
muškáty vydechnou a myrty stáčí listy,
aby je orosil ten příval lásky čistý.

POEZIE

Ta opravdová poezie
pramení z duše, srdce, citu,
kdo napije se, kdo z ní žije,
ten sytí se z ní jenom v skrytu

v myšlenkách plných tiché krásy -
snad jenom oči neutají,
co uvnitř ukrývá se, kvasí
jako když raší květy v máji,

jako když zjara brázdy polí
do zeleně se oblékají
a stromům nové kamizoly
prstíky jara spěšně tkají.

Zašumí les. I vítr zpívá,
ševelí v trávě, v břízách zvučí,
na podzim listy rozechvívá,
než spadnou zemi do náručí.

Když kraj ustrne v zimním spánku
a zmlknou ptačí melodie -
to jenom čas obrátil stránku
života věčné poezie.

Filip KOTAL

PROSÍM NEPŘESAZOVAT!

Mohou se totiž poškodit ony velmi citlivé konečky kořínků, které teprve zkoumají půdu, v níž bude celá rostlinka žít.

Postačí jen trocha vody, která by ji udržovala při životě, ale jinak od vás lidí nechce už nic. Poradí si sama, vždyť ví, kde je slunce, že mu má nastavit své lístky, květ a z paprsků čerpat vůli k životu.

MOJE ZIMA

Ráno na Tebe již čekám,
až mne Tvé ještě zavřené oči pohladí
a Tvá němá ústa mi řeknou:
"Miluji Tě."
Jsem nevěrný Létu,
přeji si,
abych Tě již spatřil,
zachumlanou v teple šál a Tvých krásných svetrech.
Sníh zbrzdí Tvou rychlou chůzi,
uvázneš vedle mne,
abych mohl opět po dlouhé době spatřit Tvůj profil.
Pro mne je Zima Létem v bílém závoji.
To jen mraky mají zmrzlé slzy
a čaj nám více chutná.
Vrýváme do koberce směry našich cest.
I stromům je teplo,
jinak by se nesvlékaly.
Stačí nám jedna peřina,
teplejší voda,
den musí být tak dlouhý,
svět je více černobílý
a to mám rád,
protože barvy si dokáži namíchat sám,
pro malíře,
jímž jsi Ty.

JARNÍ MOMENTKA

Chomáčky mraků si plují po slunečním moři
a svými bříšky drbou špice starých smrků,
kterým to působí neskonalou radost.
Příroda z Jara,
v níž je obrovská chuť k životu,
čeká na svolení někoho neznámého,
aby tuto sílu mohla uvolnit
a začít opět, jako každý rok,
dýchat naplno.
Chce se mi nechat ležet své tělo
a odletět kamsi,
pouze se svou nehmotnou částí.
Chce se mi křičet,
chci zažít rychlost světla,
chce se mi plakat,
potom nechat vítr,
aby osušil mé slzy.
Chci uvolnit ve vteřině všechnu svoji energii,
společně s přírodou,
společně s Jarem,
společně se sluncem,
které je mým Bohem.

Robin WOPRŠÁLEK

ŽENY

Jsou ženy
na jednu noc
Jsou ženy
na půl roku
Jsou ženy,
které nenávidíme
Jsou ženy,
kterým se vyhýbáme
A pak jsou ženy,
které nám unikají
A ty jsou na celý život

DÍVKA Z PROFILU

Jsem okouzlen Tvým plavým vlasopádem
náušnicí a mrkajícím okem
ňadrem opřeným o bar
nahou paží, dlaní objímající sklenku
pohybem nohy pod sukní
Vším co vidím jen z profilu
Jsem okouzlen a stísněn
Protože tuším, že mi unikneš

ZNÁMÁ ODKUDSI

Přisedla si ke mně, čelo na čelo, a říká:
"Ještě si pamatuješ na moje oči?"
Nevím která bije a říkám:
"No jasně."
Asi bych ji měl znát,
nevypadá zle, je milá,
uvidíme…
Líbáme se, barman fotí
Ona mi šeptá
jak vlastně miluje jen jeho,
tedy barmana
a dál mě objímá
a tulí se ke mně
O co tedy jde?
Ovšem, jako obvykle…

XXX

Po ránu cestou na nádraží
jsem viděl v Tvých zlatohnědých očích
vycházející slunce a celý svůj život
Veškeré své bytí
jsem spatřil v Tvém pohledu
A v té chvíli jsem dostal strach,
že mrkneš
a jakoby se zavřela opona
za překrásným obdobím mého života
a všechno bude nenávratně pryč.

PODZIMNÍ ODPOLEDNE

Sedím v jedné z plzeňských pubs
s dřevěným barem a piánem v rohu
Vychutnávám si lenivé odpoledne,
pohodu s příjemnou hudbou,
cigaretou a dobrým pivem
Za okny poletuje sníh
a stovky lidí spěchají odnikud nikam
Větrák u stropu pomalu míchá vzduch
a barman si čte noviny
Myslím na spoustu podivných událostí
tohoto roku, na náhody, na knihy, které jsem četl,
na lidi, které jsem potkal
a především na NI
Na její tvář, gesta, slova,
na její inspirující tanec,
vůni jejího těla, letmé doteky
a kouzelné oči
Propadám se do strhujícího víru vášně
a lásky a bráním se tomu
Myslím na Bulgakova, na Mistra a Markétku
a lháře, co tvrdí, že neexistuje láska až za hrob
Sám nevím…
Ale cožpak vědět znamená znát?
Pouštím myšlenky, ať si jdou kam chtějí…
Větrák pomalu míchá vzduch,
barman si čte noviny, lidi klábosí
a mně je fajn.

MŮJ ŽIVOT

Můj život padá jak popel
odklepnutý z cigarety
na třetím schodu schodiště
vedoucí k baru -
- zapomnění v alkoholu
a utopení ve vzpomínkách
na Tebe

ZVYK

Slovo bez obsahu
Dotek bez významu
Láska bez srdce
A nepostřehnutelný okamžik,
kdy se vše změní
ještě k horšímu!

Copyright © 2004 Městská knihovna Klatovy (www.knih-kt.cz) a Karel Viták (www.dva.cz). All rights reserved.