| << | únor 2012 | >> | ||||
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 30 | 31 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
| 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 |
| 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 |
| 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
| 27 | 28 | 29 | 1 | 2 | 3 | 4 |
Informace o regionu
Městská knihovna Klatovy
Literární Šumava '99
Literární Šumava '99
Sborník II.
Vojtěch JURÍK
HRACHOVÁ KAŠE
Jednou se doslova přes noc stala na světě taková zvláštní věc. Koryty řek, potoků a moří, kde dosud tekla jen pohádkově průzračná voda, začalo zničehonic proudit něco podivného. Bylo to mnohem hustší než voda, taky přes to vůbec nebylo vidět, mělo to barvu tak nějak do zelena, možná trochu khaki, byla to hrachová kaše a strašně smrděla.
Z lesních pramínků místo vody bublala a leckde i tryskala zapáchající hmota a pomalu tekla koryty vymletými kdysi křišťálovými potůčky. Lesní zvířena na to koukala jako blázen, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než se napojit tím, co bylo, když nechtěla zahynout na dehydrataci. Zpočátku to lízala s velikou nechutí, ale další generace už si na to pohodlně zvykly a pohádkové příběhy o křišťálových studánkách považovaly za abstraktní výplody svých senilních prarodičů.
Když kaše dotekla do vesnic a měst, jako první si toho všimli vodníci, ale nikdo se jich na to neptal. Rybáři nahazovali splávky na hladinu a ani jim nepřišlo podivné, že se nechtějí ponořit. Vodáci se po tom nerušeně plavili a děti se v tom v létě dokonce i koupaly. Vodárny zpracovávaly hrachovou kaši na jedlou hrachovou kaši a lidé si to doma pouštěli z kohoutků, připravovali si v tom jídlo a ráno si s tím opatlávali obličeje. Kaše se valila širokými koryty veletoků a lidé kolem toho chodili, stavěli přes to mosty a lávky, plavili se na tom v plachetnicích a pořádali světové šampionáty v plavání a v kašovém pólu.
V mořích se kaše vypařovala, na nebi se srážela a pršela zpátky na zem. Byla všude a nikdo si toho nevšímal. Ostatně, jako vždycky, když o něco opravdu šlo.
VÍTR
Jednou foukal tak silný vítr, že se o náš dům, o jehož konstrukčních vlastnostech jsme vždycky trochu pochybovali, obrátil naruby. Všechno zařízení, nábytek, sporák, pračku, ledničku i televizi máme teď venku a na krajinu, když prší, se díváme oknem dovnitř. Lítaj tam ptáci, jezděj tam tramvaje, stavěj se tam atomové elektrárny a sousedovic parchant nám tam zase venčí krátkosrstého jezevčíka. Fuj!
SOPEČNÝ OSTROV
V Severním Atlantiku se kdysi nacházel jeden pozoruhodný ostrov. Z jeho středu čněla do nebe sopka, z jejíhož jícnu se řinuly do strání proudy žhavé lávy. Když láva ve stráních zatvrdla v černou horninu, zničehonic se zase roztavila a tekla po úbočích hory zpátky do kráteru. Když všechna láva natekla nahoru a zmizela v jícnu, začala sopka zase prskat a horká láva se řinula z vrcholu kopce do strání, kde tuhla a poté, co vychladla, se zase rozžhavila a natekla zpátky do jícnu. Další erupcí však láva znovu vytryskla a valila se do polí. Když vychladla, znovu se rozžhavila doběla a vytekla na vrchol sopky, kde zmizela v kráteru, aby se za chvíli zase mohla řinout po úbočích hory do okolí, kde tuhla a znovu se tavila a šplhala nahoru do jícnu, ze kterého zase mohutnými gejzíry tryskala do údolí, kde v oblacích páry chladla a znovu se žhavila a tekla nahoru, zmizela v jícnu sopky, která znovu explodovala a vyvrhovala horkou lávu ven.
Když se výbuch sopky opakoval po osmé a láva ztuhla, roztavila se a po osmé natekla zpátky do jícnu, přestalo to Kryštofa bavit, pročež se se svou lodí vypravil ke kubánským břehům. Tamnímu tabáku se prý nic nevyrovná.
LIJÁK
To se vám jednou spustil takový liják, že se v něm lidé začali rozpouštět jako kostky cukru. Čím víc pršelo, tím byli rozteklejší, až se nakonec celí rozpustili a plavili se spolu s vodou do kanálů. Tak byli rozpustilí.
Lidé, kteří se před deštěm nestačili včas schovat, si pak museli v obchodech kupovat náhradní končetiny a taky hlavy, protože člověk se v dešti rozpouští obvykle od hlavy. Zvlášť, když nenosí klobouk, ale hlavně si museli v granulích kupovat své blízké, kteří se jim roztekli docela. Paní Cihlářová si chtěla koupit granulovaného pana Cihláře, ale měli už jenom dia, tak prý si ještě počká, až dostanou nové zboží. Pan Lakatoš pak utratil půlku výplaty za svých šest dětí v prášku, protože se mu všechny do jednoho rozpustily. To víte, děti…
MRAVENEC
Mravenec Richard Karel Miloš Jaroslav Houska Cukr Fotograf Gerhard Emilián XIII., mravenčí mudrc, byl už hodně stár a vousy měl až na zem, takže mu překážely v práci, protože mravenci nevědí, co je to důchod. A tak tvrdě pracoval a přemýšlel o životě a chodili za ním ostatní mravenci, aby jim něco moudrého ze svých vzácných myšlenek předal, ale on pořád nic.
Až jednou, když měl po šichtě, vyrazil na túru k vrcholu mraveniště. Pracně se vyšplhal na nejvyšší jehličku, zpříma se postavil a zařval, jak nejsilněji dokázal: "Odspodu je i sníh černej!"
To řek, padl naznak a umřel.
EVOLUCE
Vypadalo to sice nejprve jako hříčka přírody, ale jak se později ukázalo, onoho škodolibě dusného prosince se o slovo znovu přihlásila revoluce.
Toho roku se totiž krkavým manželům Marešovým z Prahy 6 narodil malý Karlíček. Bylo to zdravé a čiperné dítě, které rychle rostlo a hodně sportovalo. Když však bylo malému Karlíčkovi patnáct a řidiči veřejných dopravních prostředků mu odmítali prodávat poloviční jízdenky, objevil v sobě do té doby neobyčejnou schopnost. Jednou takhle po ránu v městském autobuse, když po něm řidič požadoval peníze za plné jízdné, se Karel Mareš k neskonalému údivu všech přítomných na řidičovu výzvu rozpůlil. Jednu půlku poslal domů a druhá půlka se mohla svézt za polovic.
Případ vzbudil velkou pozornost sdělovacích prostředků i vědeckých ústavů. Bylo zjištěno, že to má ten chlapec v genech po svých krkavých rodičích a s největší pravděpodobností tuto vlastnost zdědí i jeho děti, děti dětí jejich dětí a tak dále. Hříčka přírody tak mohla nastartovat velkou evoluční revoluci.
Netrvalo však dlouho a po celém světě se začaly objevovat další a další případy mladých lidí nadaných touto neobyčejnou schopností. Tak bylo jasné, že Karel Mareš jednak nebude jediným praotcem všech rozpůlených a že evoluce proběhne pravděpodobně mnohem rychleji, než se původně očekávalo.
A skutečně. Již o několik desítek let později se stalo úchylným ukazovat se na veřejnosti vcelku. Lidé se půlili většinou svisle, kdy celý proces začínal uprostřed hlavy mezi očima a pokračoval směrem dolů k rozkroku, kde končil a otáčel se dozadu k páteři, po níž se vracel zpátky k hlavě, aby rozpůlení bylo úplné.
Po ulicích poskakovali po jedné noze poloviční lidé v polovičním oblečení, v tramvajích si mohli za poloviční jízdné sedat do polovičních sedadel, ve velkém se začalo s výrobou automobilů pro poloviční řidiče, v biografech se mohli poloviční diváci za poloviční vstupné pohodlně usadit do polovičních křesel.
Samozřejmě se tu a tam objevily nějaké drobné problémy. To když na příklad pan Bečvář z Jindřichova Hradce poslal na operaci slepého střeva špatnou polovinu a lékařskému konziliu pak trvalo dvě a půl hodiny než na to přišlo.
Ovšem evoluce se nezastavila. Půlit se totiž pochopitelně naučily i děti. A jestliže se rozpůlí dítě, které má, je-li vcelku, nárok na poloviční jízdné, polovina dítěte si pak může plným právem nárokovat sazbu za čtvrtinu jízdného. A to samozřejmě nenechají jen tak krkounští dospělí a naučí se čtvrtit. Ovšem to se potom naučí i děti a dospělým nezbývá než se rozosmit.
Pro samé dělení lidstvo dočista zapomnělo na násobení. Proces dělení se tímto stal nezvratným a nezadržitelným.
Krkavý rodič rozosmeného dítěte se naučil šestnáctit a další generace už se pohodlně rozdvaatřicetí. O několik let později je již zcela běžné rozčtyřiašedesátění a rozstoosmadvacetění. Následují celé generace rozdvousetšestapadesátěných, rozpětisetdvanáctěných a roztisícčtyřiadvacetěných.
Celá evoluce se zkrátka vymkla kontrole a lidé rozdělení na miliontiny, neschopní vrátit se do původní podoby, se naučí žít coby jednobuněčné organismy a primitivní bílkoviny. Život na Zemi se tak díky evoluci vrátil do výchozího bodu a čekají ho milióny let, než z moře vystoupí na souš první ryba.
A to vše jen kvůli polovičnímu jízdnému.
Petra PROCHÁZKOVÁ
OBRACENÍ SENA
Prolog
"Jitko?"
"Meju nádobí, Mirku, je to nutný?"
"Představ si, s čím dneska přišel Mareček ze školy."
"Co říkáš? To už dostal první pětku?"
"Ale ne, má v notýsku zase hvězdičku…"
"No to je dobře, musíme ho pochválit a ty bys mi taky moh' pomoct s těma hrncema!"
"Marek mi vyprávěl, co jim povídala učitelka."
"Já vím, mají si přinést ručník a roličku hajzlpapíru."
"Prej, děti, teď už mě budete oslovovat paní učitelko, až budu zase soudružko, tak vám to řeknu."
***
Asi se něco děje. To něco je podle paní soudružky dost velký a lidi jsou šťastný, že to přišlo. Úplně to totiž změní náš život, budeme se mít daleko líp a budeme už konečně navždycky svobodný. Zatím sice tomu moc nerozumím, ale až vyrostu, určitě pochopím, co je to bejt svobodnej. Nebo pudu a zeptam se mámy. I když radši ne, pořád teď kouká na televizi, a říká tomu, že sleduje ňákou politiku, ale když chci, aby si se mnou hrála, dělá, že nemá čas.
"Teď nemůžu, Marečku, jdi si hrát třeba s Kristýnkou."
Krista je moje starší ségra, chodí už do čtvrtý a dělá ze sebe děsně chytrou. Jenže ani vona teď nemá čas, protože sedí s mámou v obejváku a dívaj se na ty blbý zprávy. Fakt nepochopím, co na nich maj.
Dneska nám při vlastivědě paní učitelka objasnila, proč se říká sametová neboli také něžná revoluce. Je to z toho důvodu, že se neprolévala krev jako třeba v Rusku při VŘSR, nýbrž že celý převrat proběhl bez násilí. Potom jsme si v učebnici škrtali věty, které už neplatí, a nakonec jsme si v žákovské knížce škrtali podle pravítka, že žák má mít rád komunistickou stranu a Sovětský svaz. Že máme mít rádi svoji zemi, jsme si neškrtali. Velice mě však mrzelo, když nám paní učitelka oznámila, že příští rok již na podzim nebude ohňostroj. Nejvíce se mi na něm líbilo, jak mají všechny děti rozsvícené lampióny. V té tmě to vypadalo, jako kdyby se vyrojily tisíce malých světlušek. Pionýři z druhého stupně dokonce pokaždé chodí seřazení po třídách, mají oblečené pionýrské kroje a zpívají ruské písně. Za rok jsme mohli také.
Přesto je ale lepší, že přišla revoluce. Paní učitelka nám vysvětlovala, že si nyní každý bude moci dělat, co bude chtít, a bude svoboda slova. Myslím si ale, že to platí jen pro dospělé, my děti budeme muset pořád chodit do školy, jinak bychom se totiž nic nenaučily. Také proto, abych byla moudrá, se od minulého pátku s rodiči dívám každý večer pravidelně na Televizní noviny. Jsem napjatá, jestli budou dnes opět vysílat Občanské fórum. Nikdo neví, co to je. Já si myslím, že fórum je nějaký velký prostor, například náměstí, a na něm stojí občané. Když jsem se ale ptala maminky, co to je, odpověděla mně toto:
"Já také nevím, Kristýnko, a buď hodná, ať můžu poslouchat, třeba se to dozvíme."
"A proč je revoluce?"
"Protože ti, kteří vládli, to dělali špatně."
"A teď už bude svoboda?"
"Jo, to bůh ví, jak tohle všechno zase dopadne."
Je to divné. Paní učitelka nám povídala, že bude svoboda a prezidentem se stane pan Havel, a přitom tady snad nikdo neví, co je to Občanské fórum. Ve škole se o tom navíc s nikým nedá bavit, jenom Slávka, jež sedí přede mnou, mi sdělila, že její tatínek to má teď blbé, protože je komouš.
"Hm, to teď opravdu má."
Stejně ale pořád nevím, co je komouš, a Slávky se stydím zeptat, když to komouši teď mají blbé a její tatínek je komouš.
U Kristy ve třídě si maj vybrat, jestli se budou vod pětky učit anglicky nebo německy a jestli si vemou náboženství. Ségry kámoška si ho dala a Kristýna ho chce taky, protože se tam prej učí o Ježíši. Máma byla kvůli tomu hrozně naštvaná a povídala, že to snad Krista nemyslí vážně.
"Opovaž se na něco takovýho přihlásit, nebudeme se tu přece nakonec ještě proboha modlit!"
Nechápu to. Kristýna do náboženství chodit chce, a nemůže, a já jsem se zase musel na začátku roku přihlásit do Jiskry, i když už jsem si z kroužků vybral fotbal. Máma mě nakonec ukecala.
"To bys ale měl, chodit do tý Jiskry, jinak bychom taky mohli mít problémy."
A tak jsem tam začal chodit, i když nám ve škole řekli, že je to nepovinný. Teď nám to stejně pořád odpadá. Akorát Krista se má, protože už nosí šátek, jenže ten se prej dostává až ve třetí, a jenom když se složí pionýrský slib. Myslím si, že ho udělam; ten jiskerskej byl lehkej a řikali jsme ho celá třída najednou, takže se ani nepoznalo, když to někdo neuměl. Už abych byl třeťák.
Paní učitelka nás vyrozuměla, že se zítra budeme učit podle rozvrhu. Branné cvičení, které bylo již naplánované, bylo totiž zrušeno. Jsem za to ráda, neboť branná cvičení mám velice nerada. Asi měsíc dopředu nám paní učitelka vždy změří velikost hlavy, abychom až zase nastane cvičení věděli, jakou máme. Já mám dvojku. V den branného cvičení pak první vyučovací hodinu omýváme vatičkou plynové masky a ve školním rozhlase rozeznáváme druhy poplašných signálů. Jakmile máme masky vydezinfikované, zazní signál ohrožení otravným plynem. Proto si okamžitě masky nasadíme a urychleně prcháme do krytů. Naše třída má kryt ve své šatně. V bunkru pak vyčkáme asi půl hodiny na útok a poté jdeme do lesa. Tam si na nohy a na ruce navlékneme igelitové sáčky, utěsníme je gumičkou ze zavařovacích sklenic, oblékneme si pláštěnky a běháme mezi stromy.
Doufám, že až bude svoboda, budeme moci běhat bez pytlíků, neboť ty, které mám na nohou, pokaždé zamažu.
Ségra nám u večeře oznámila, že miluje Václava Pavla nebo koho a že si ho vezme. Máma zase děsně křičela.
"Prosimtě! To snad není možný! Todle nikde neřikej nahlas! Rozumíš mi?!"
Je v tom nějakej zmatek. Když byl u nás na začátku roku můj starej kámoš ze školky, vymysleli jsme spolu vtip, že Husák je husa, a volali jsme to z votevřenýho vokna na ulici. Do pokojíku hned přiběhla máma, zavřela to vokno, vysvětlila nám, že to nesmíme dělat.
"To si ani, kluci, nedovedete představit, co bychom z toho mohli mít za problémy."
No a teď Krista dokonce ňákýho Pavla miluje a vynadáno dostane taky. Myslel jsem, že je prezident jako prezident. Stejně by ale ušlo, kdyby si ségra toho Pavla vzala, aspoň by se konečně vodstěhovala.
Odpoledne jsem šla s maminkou nakupovat. Musely jsme jít obě dvě, jelikož dostali banány a jelikož jsme již z dálky viděly, jak se před obchodem utvořila mohutná fronta. Udělaly jsme to tedy jako obvykle: Maminka mně podala přesně sedmnáct korun a umístila mě do řady. Sama se pak postavila za mě a poučila mne, že si s ní před paní prodavačkou nesmím povídat, jinak bych nedostala kilogram banánů. Po vysilujícím čekání jsme domů tedy přinesly dohromady dva kilogramy.
Paní učitelka nám ve škole slíbila, že už brzo přijde svoboda a zboží se k nám bude importovat též ze Západu. Z toho vyplývá, že nebudeme tak dlouho stát ve frontě na jeden kilogram.
Naši i Krista se zas dívaj na telku. Ukazujou tam lidi na náměstí, jak cinkaj klíčema, zvedaj dva prsty a volaj, ať žije Pavel. To jsem teda nevěděl, že ten ségry milenec je tak slavnej. Pak tam mluvil ňákej chlap s krátkejma nohavicema, asi ten Pavel, kerýho si chce Krista vzít, že nás dovede k svobodnejm volbám. Zeptal jsem se mámy, co to ty svobodný volby jsou.
"Tomu bys ještě, Marku, nerozuměl."
Tak jsem šel za ségrou, jestli to náhodou neví, když už je ve čtvrý a navíc zná toho Pavla.
"Dřív, Marku, museli všichni volit káesčé. To byly nesvobodný volby, protožes nemoh volit nic jinýho. Teď budou svobodný, takže všichni budou volit óef."
Moc moudrej jsem z toho teda nebyl a hlavně jsem pořád nevěděl to nejdůležitější.
"A kdy budem to óef volit taky my?"
"Až se stanememe zletilejma."
"A kdy se staneme zletilejma?"
"To nevim, Marku, ale zeptam se paní učitelky."
To jsem zvědavej, co se vod tý svý úči doví, včera jsem slyšel, jak máma tátovi říkala, že ta ségry úča je u ňákýho fóra a že se bojí, aby úča ty děti moc nezblbla. Když se tak kouknu na Kristu, tak nevim, jestli de eště něco zkazit.
Po návratu z družiny domů jsem byla velice zklamána. Paní vychovatelka totiž pravila, že při zítřejší soutěži Zpívá celá družina nevystoupím o přestávce mezi jednotlivými soutěžícími s písní Kaťuša, nýbrž si musím nacvičit Koulelo se, koulelo, červené jablíčko. Byla jsem velice rozezlena, neboť jsem očekávala svobodu.
Navíc nám ještě předtím paní učitelka při vlastivědě vyprávěla, že nás osvobodili Američané, i když nám ještě v září říkala, že to byla Rudá armáda Sovětského svazu. Jelikož jsem si v důsledku toho nebyla zcela jista, zeptala jsem se maminky. Ta mně však odpověděla, že obojí. Rozhodla jsem se proto, že až mě paní učitelka bude u tabule zkoušet, řeknu jí, že naši socialistickou vlast osvobodila Rudá armáda i Američané Sovětského svazu. Doufám, že bude spokojena.
Dozvěděli jsme se, že nám úplně zrušili Jiskru. Vypadá to, že ten červenej šátek teda asi nikdy nedostanu. Ségra se stejně má líp. Za prvý má šátek a za druhý jedou do západního Německa. Je to pěkně nespravedlivý, protože já jsem byl akorát ve východním, a to tam ségra byla taky.
Vždycky, když jsme na dovolený v Krušnejch horách, jedem nakupovat do Německa. Vozíme si hlavně buchty, protože jsou tam děsně levný, a když máme prachy, tak nám máma koupí i něco na sebe. Tak třeba letos jsem dostal bundu a ségra takový hnusný kostkovaný šaty. Všechno jsme ale cestou zpátky museli mít v našem trabantu schovaný pod sedačkama, protože máma říká, že kdyby to tam ty volové našli, mohli by bejt taky velký problémy. Tak jsem zvědavej, kam to ségra dá, protože jedou autobusem.
A taky doufam, že se Kristě nic nestane. Teď už je to tam prej v pohodě, ale když jsem se ptal dřív mámy, proč se do západního nesmí, říkala, že je to kapitalistickej stát.
"Co je to kapitalistickej stát?"
"Není to jako u nás, může to tam bejt i nebezpečný."
"To je třeba i to, že se tam střílí?"
"No, třeba i to."
Tak doufam, že už tam ta válka skončila a ségra se vrátí, i když se zas bude v jednom kuse dívat na telku. Zrovna frčí utahovaný vopasky, musím tátovi říct, aby mi na něm udělal taky dírku navíc. A všude píšou, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. To teda věřím. A taky bych byl rád, když ta pravda vyhraje, aby nám učitelka v pondělí už konečně řekla, jestli je furt paní, anebo už zase soudružka, abychom po prázdninách věděli, jak jí máme říkat.
Je opět září a já jsem se stala žákyní pátého ročníku. Začala jsem se též učit anglickému jazyku, avšak anglicky se nepíše azbukou jako kupříkladu v ruštině, nýbrž normálně. Vypadá to tedy, že skládací knížečku se sovětskými spisovateli, kterou jsem vyhrála předloni v družině, již neupotřebím, přestože nám paní vychovatelka úzkostlivě kladla na srdce, abychom brožurku neztratili.
Změnilo se také to, že nyní máme na každý předmět jinou paní učitelku. Nejraději mám tu na hudební výchovu, neboť se s námi spikla proti nepřátelským rodičům, kteří si na třídních schůzkách stěžovali, že se učíme píseň Partyzán a že je to jako za komunismu neboli totáče. Nám žákům se ale píseň o partyzánovi, jenž s ohněm v srdci uhání vpřed divočinou, velice líbí, a z tohoto důvodu nám paní učitelka slíbila, že ji budeme zpívat i nadále, avšak nesmíme naše velkolepé tajemství vyzradit rodičům.
Ve škole už dlouho nebyl také pan Bečka. pan Bečka nám při hodině vlastivědy chodil vypravovat o svých dalekých cestách do Sovětského svazu a jiného zahraničí. Nejvíce se nám pokaždé líbily překrásné diapozitivy z hlavního města, jimž je Moskva. Nyní ale již ani v televizi nevysílají dokumentární pořady o této zemi, a dokonce přestali dávat též večerníček Jen počkej, zajíci, což velmi rozmrzelo především bratra Marka, jenž navštěvuje druhou cé a jenž vždy velmi fandil zlému vlkovi, aby chytil bezbranného zajíčka. Domnívám se, že je Marek velice nespravedlivý, neboť bychom měli přát spíše slabším. Osobně jsem stále držela palce zajíci.
Už se zase chodí do školy. Ve druhý to celkem de, protože furt jenom vopakujeme písmena, co jsme se naučili v první, a navíc už není Jiskra, takže jsem si k fotbalu moh přibrat ještě modeláře.
Učitelka nám hned řekla, že na prvního máje s ní nebudeme muset do průvodu, jelikož žádnej naštěstí nebude. Loni mě na tom nejvíc štvalo, jak jsme tvrdli na každym rohu a pak taky jak jsme mávali na tribunu, kde stáli plešouni a kecali do mirkofonu.
Akorát doma je to teď hustý. Ségra se s tím Pavlem totiž furt eště nevoženila a začíná se roztahovat po mý půlce pokoje. Ach jo, proč já musim mít takový starosti!
***
Epilog
"Mirku? Mirku, posloucháš mě?"
"Co je?!
"Víš, Míro, mám strach…"
"Hele, myslíš si taky, že se Československo vopravdu rozpadne?"
"Chtěla jsem mluvit o dětech."
"Co zase udělaly?!"
"Nic, Mirku."
"Tak vidíš. A nech to prosimtě na jindy, jo? Koukam teď na zprávy, nevidíš?"
"Bojim se, že děti jsou tou revolucí už děsně zblblý."
"Teď jsem kvůli tobě neslyšel, co se tam řikalo."
"Hlavně asi Mareček."
"Jestli zruší kraje, přijde spousta lidí vo flek."
"Odpoledne se děti pohádaly, kdo z nich má větší půlku pokoje."
"Přestává mě to bavit. Už dneska jsou rohlíky za šedesát halířů, nevim, proč jsme chodili zvonit klíčema."
"Když pak Kristýnka odešla na housle, víš, co Marek napsal v pokojíčku na tabuli?"
"Prej jsme tu štyrycet let měli levno. Najednou to snad chtěj dohánět nebo co, to už není možný!!"
"Napsal, Krista je Husák, Jakeš, Mohorita a Lenin."
"Jo? A Dientsbier zase idiot!"
Jan VALEŠ
DÁRCI
V první okamžik jsem si myslel, že se duha zbláznila. Šmouhance pestrých barev mě minuly v takové blízkosti, že jsem bezděčně vyjekl a sesul se v infarktovém záchvatu do zarostlé strouhy.
"Ty krávo! Šedesát!" ječela šmouha už někde na Rokytě, zatímco já si sotva sto metrů pod Tříjezerní slatí vyplétal ze zbytku vlasů kapraď samec a zauzlovaná tělíčka čerstvě vyoraných žížal.
"Vodpal, strejdo!" zařvalo na mě něco zezadu, sotva jsem stanul v lidsky důstojné poloze na pevném podkladu cesty. Kapraď i žížaly jsem už důvěrně znal.
Mládenec v barevném přiléhavém trikotu minul mé odložené tělo a zahryzl se do chrómu řídítek. Pak už jsem viděl jen vytrčenou zadnici a slyšel hluboké dunění tučných pneumatik.
"Dvaašedesát!" přilétlo za chvilku z údolí, doplněné nadšeným vyjeknutím.
"Vrazi!" vyslal jsem za nimi od Tříjezerní.
Servírka v prášilské hospodě "U Michala" nahrazovala pivo pod mírou odvážně krátkou sukní.
"Máte tady volno?" vyrušili mě z ospalé odpolední nálady nově příchozí. Bezděčně jsem kývnul a hned zalitoval. Pestrá obnažená trika, na zadku tuplované šortky, ustřižené díraté rukavice, laminátové skořápky přileb. Vedle slunečních brýlí odložili malilinkaté budíky, do kterých začali ihned něco zběsile vymačkávat.
"Šestadevadesát?"
Souhlasné zamručení.
"Průměr devětatřicet!"
"V tomhle terénu slušný, né?"
Snažil jsem si vybavit, co je vidět za okýnkem auťáku při čtyřicetikilometrové rychlosti na lesní cestě. Asi i houby. Ale Titanic jel taky čtyřicet.
"Z Filipky na Modravu jsem to praskal sedmdesát," zaznělo u stolu další neuvěřitelné číslo.
"A kdybych věděl, že se mi do cesty nepřisere nějakej šourálek, pustil bych to i víc," ukájela se dál cyklistická formule.
"Šourálka jsem dešifroval na pěšího turistu.
"A to teprve zejtra. Chrocht, chrocht! Sjezd z Laka do Rudy. Třešnička na dortu." Sborově zamlaskali.
Až do večeře jsem nepřišel na to "chrocht, chrocht". Možná zvuk právě lámaných kostí.
Naplánovaný nedělní výlet na Laka jsem okamžitě zrušil.
"Ze stovky turistů navštěvujících Šumavský národní park je pouhá jedna třetina turistů pěších…" přečetl jsem si večer na záchodku z hodně používaného časopisu Turista. To číslo mě šokovalo.
Druhý den jsem vyrazil na Poledník. Cesta od Prášilského potoka byla dle mapy pro cyklisty uzavřena. Nebyla to zcela pravda. Do příkopu jsem se uchýlil pouze čtyřikrát.
"Já proti nim vlastně nic nemám," řekl mi doma u piva kamarád Vlasta. "Já je mám vlastně i rád. Hele. Jsou to mladý lidi. Zdraví sportovci. Zachovalý orgány. Vrtulník je na Šumavě hned. V našem žargonu jim říkáme dárci."
Jé, to jsem vám neřekl? Vlasta je chirurg.
Už je mám taky rád. No nedivte se. Je mi čtyřicet. Sem tam už něco zabolí. Sem tam někde píchne. Ráno praskám jako dřevo do táboráku. Po vepřový mě pálí žáha, po ostřejším jídle mě trápí žlučník. Riziková skupina kuřák…
Minulý víkend jsem to zkusil. Na odšroubování turistického ukazatele a přidělání na úplně jiné místo mě stačil šroubovák a necelých šest minut.
NEPŘÍTELI, ANI MUK…
"…Stázko, Stázinko, počkej. No, počkej přece. Do prdele. Kdyby mi bylo dvacet. Stázko, Stázičko…"
Až na samý kraj by za světla nikdy nešel. Za světla! Teď byla tma jako, no ano, jako v biografu mezi týdeníkem a hlavním filmem.
"Ježišmarjá, jsou v biografu ještě týdeníky? Stázko, Stázinko, počkej."
Spletence kořenů už obnažila jarní voda. Teď, v listopadu, se proměnily v pavučinu křehkých, nic neudržících šlahounů. Jeho váha stačila na to, aby břeh povolil. V lavině kamínků, kamenů, urvaných cárů mechu a trsů uschlé tařice padal někam dolů.
"…Váchalova rokle," určil svoji polohu, když ucítil vodu putující do bot, tlustých ponožek a nakonec stále výš a výš tunelem nohavic kalhot.
"Jasně! Váchalova rokle! Jedině tudy teče potok."
Tmou zazněl vodopád kamínků. Někde vpravo.
"Vpravo? Vlevo? V týhle tmě je to stejně na dvě věci. V týhle tmě by zabloudila i střelka kompasu. Pak hledej vlevo, vpravo!"
Další sesuv půdy na dno rokle a hlasité zafunění.
"Stázko, Stázino. Počkej přece…"
Vydrásat se zvětralou skálou na úroveň podemletého břehu mu trvalo celou věčnost. Kroky i hlasité funění naštěstí ještě slyšel.
"No tak. Stázino. Neblbni! Počkej! Takovejhle výkon nemůžeš chtít od sedmdesátiletýho člověka. To kdyby mi bylo, sakra, aspoň třicet. Stačilo by čtyřicet…"
Podle odrazu hlasu poznal, že jde o prázdný prostor.
"Paseka," uklidňoval se. "Když paseka, tak jen na Maxově."
Mluvili o ní chlapi v hospodě. To dřevo prošpikovaný kulema péesáků, pasováků a prominentů vlastnících za starýho režimu bambitku stejně k ničemu nebylo.
Praskání naschlé kůry z oloupaných kmenů mu určilo další směr.
"Konečně sestupuje," ulevil si.
"…co říkáš?" Dvacet čtyři hodin už nebyl doma? A s kým že odešel? Se Stázinou? Prosím tě, kolik jí je? Dvaadvacet? To je pitomec! To víš, že přijedu! No, jasně! Áno! Jedu hned..."
"Co se stalo?" zeptala se ho manželka, když odložil sluchátko telefonu.
"Dědek zdrhnul," shrnul do dvou slov vše, co právě uslyšel v telefonu.
"Nekecej! A s kým?" odlepila jeho žena oči od televize.
"S nějakou Stázinou. Chápeš to? Takovej starej kedl! Dvaasedmdesát roků!"
"No, některý mladý holky jsou na starý dědky vysazený. Normální mladej chlap podniká, honí si triko za prachama. Starší člověk ještě uznává takový hodnoty jako je láska, romantika a umí bejt vděčnej! Holku zahrne prachama a postará se o ni až do smrti. Ne jako…"
"Přestaň," utnul manželku. Věděl, kam by to došlo.
"No, sláva, Spálenec," uklidnil se, když uviděl světla pod sebou. Stázina supěla někde před ním a evidentně ve směru do ozářeného údolí. Pod nohama mu mrtvě zašustila tráva a ozvěna se přestala vracet.
"Vysokej les nebo pěknej laťák," napadlo ho. Předpažil, aby to v té neproniknutelné tmě nekoupil přímo do obličeje.
Ostré světlo ho doslova zmrazilo. Propálilo panenky očí, bolestivě odpočítalo všechny obratle i s plotýnkami a explodovalo v patách.
"Stehen Sie!" vyštěkl někdo, koho nemohl v tom světelném příboji ani tušit.
"Legen Sie Ihre Reisedokumente!" štěkal hlas zesílený reproduktorem další naučenou formulku.
Jednou rukou si zastínil oči a druhou sáhl do kapsy vaťáku pro kapesník.
"Die Waffe!" práskl tmou další příkaz. O vteřinu později ležel obličejem ve vlhkém jehličí a předloktí mu chladila studená ocel želízek.
"Tak už zase," ulevil si odevzdaně a nahlas.
"Která to může bejt," přemýšlela jeho manželka nahlas, když skládala do tašky jeho nejlepší kvádro s proužkem.
"Hele, Vojto, nemůže to být ta vdova od horního rybníka?" křikla na něho do koupelny.
"Prosím tě. Taková stará vražda! Máma říkala dvaadvacet."
"A ta vdova z hájovny?"
"Tej bude taky přes padesát. A navíc je to Libuše. Tamta měla být Stázka."
"Ono je vlastně úplně jedno, jak se jmenuje. Hlavně přemýšlej o tom, co jí řekneš, až přileze s nějakým papírem, že chce dědit."
"Prosím tě. Na co hned nemyslíš. Hele? Proč jsi mi přibalila to sako s proužkem?"
"Pro všechny případy. Je listopad. Tam v kopcích už může mrznout. A děda není žádný mladík. Dvacet čtyři hodin v lese… Myslím, že bys to měl taky vzít v úvahu…"
Proč to jednou neudělá jako dědek. Ale táta byl od narození samorost. On by nenašel odvahu začínat někde znovu.
Ani neprásknul dveřmi.
Světlomet konečně zamířil mimo. Nějaké ruce ho prošácly od límce vaťáku po záložky na zahrnutých manšestrákách. Stejné ruce ho zvedly ze země a odvedly k siluetě auta. Želízka mu sundali, hned jak si ho prohlédli ve světle kabiny.
"Wie heissen Sie?" sklonil se k němu mladík v placaté čepici. Jeho hlas už nezněl tak neosobně jako v reproduktoru. Dalo by se říci, že i mile.
"Wo ist Ihr Wohnort?" promluvil na něj stejně mile i ten druhý, který ho srazil k zemi.
Za války, když náckové něco potřebovali, chovali se taky mile.
"Hovno!" pomyslel si statečně.
Pokrčili rameny, nasedli k němu do vozu a rozjeli se dolů kopcem. Všechny nápisy v městečku, kterým projížděli, byly v němčině.
Souhvězdí na epoletách službu konajícího policisty odrážela drobná prasátka na nástěnnou mapu.
"Včera večer jsme to vzali autama po všech cestách od Spálence po Českou Kubici," vysvětloval Vojtovi a jezdil prstem ve spleti čar, barevných ploch a křivolakých vlnek. "Ráno jsme vzali i psa, ale protože v noci sprchlo, tak taky negativní. Teď je venku celá denní šichta. Ty to berou okolo Spálence pěšky. Takhle na papíru je to flíček, jako když prdne, ale v horách je všechno dvakrát tak daleko i vysoko…"
"A ta…?" nenašel Vojta žádné jméno.
"Taky nic. Za chvilku se setmí, a tak pošlu ještě auta… jestli chcete? To víte, každá noha dobrá."
"Jistě."
Hledáček na střeše vozidla vysvlékal kmeny stromů, bezlisté ženské paže střemch, osik a břízek i ty šlachovité dubů ze závoje tmy. Vojtovi připadal ten vpád do intimity noční přírody neslušný a nepatřičný. Skrz otevřená okna vnikal do vozidla studený vzduch, který vydechovali zpět ven v mlžných obláčcích. Pomalu přicházela půlnoc. Už ani nepočítal, kolikrát se ponořili do nějaké rokle nebo údolí a kolikrát se vrátili k autu zpět. Beznadějně. Konečně si dokázal připustit i tu nejhorší možnost.
"Pelikán, pelikán, já holub," zachrchlal hlas ve vysílačce.
"Jó. Pelikán. Máš něco?" zívnul do mikrofonu řidič.
"Spíš asi ne. Němci prý drapli včera v noci na čáře nějakýho chlapa. Ale prý bude asi němej. Takže si vůbec nejsou jistí, zda ten cvok přišel od nich nebo od nás…maj ho na Všerubech."
"Ale jó. Jedem."
Tlumočnice do češtiny se tvářila jako Mona Lisa. Stejně tajuplně usměvavě, stejně tajuplně bezúsměvně. Vojta, když tátu přivedli, jako idiot.
"Je to váš otec?" zeptala se celkem zbytečně. Všechno bylo rozpoznatelné z rysů obličeje. Z plamínků v očích.
"Ježíšku na křížku, táto, co tu děláš?" vrhl se k němu Vojta.
"Jak vidíš. Dva dny zbytečně dřepím," oznámil děda suše a hrdě se na policisty v místnosti podíval.
"On mluví?" zeptala se tlumočnice a povytáhla překvapeně obočí.
"A proč by neměl?" otočil se k ní Vojta.
"Od doby zadržení jsme z něj nedostali ani slovo."
"Ježišmarjá, táto! Proč jsi jim nic neřek?"
"Blázníš, synku? Vždyť jsou to Němci! A s nimi já mám svoje zkušenosti už ze Sudet! Nepříteli, ani muk!"
"Netlumočte," poprosil.
"Pro krávu si přijeďte za týden. To už bude po veterinární prohlídce," oznámila jim tlumočnice, když nasedali do auta.
"Pro krávu?" zatvářil se Vojta nechápavě.
"Nečum tak blbě. Stázinu jsem si koupil nedávno. S bábou je to pořád dokola a vy jste furt zabarikádovaný v tý vaší Praze."
"Tady pelikán. Je to pozitivní. Vracíme se na základnu," zachrchlal policista do vysílačky a nastartoval.
Petr KERSCH
NEJSTE NA SVĚTĚ SAMI
"Bude se nám stýskat, pane Bernarde."
"Dávejte na Kamilku pozor. Ať nikam nechodí sama, paní Dentová."
"Není malá, je jí deset. - Vy dávejte pozor, zůstáváte v celém domě poslední."
"Musím počkat…"
"Na vaši paní, jistěže. Tři roky - trochu vás obdivuji. Dent by na mě nečekal ani týden, kdybych se ztratila."
"Jo, tři roky. Ale Marie se neztratila, ona zkrátka - nedošla domů. Kdyby mě tady nenašla, byla by, chudák, celá zmatená."
Dole na schodišti se ozvaly hlasy. Dentová podala sousedovi ruku na rozloučenou.
"Budeme vám držet palce." Usmála se na Bernarda, zdvihla kufřík a přivolala výtah.
Přes den bylo možné žít. Kdepak byly dny, kdy musel být v šest ráno v dílně! Snídal o půl desáté. Opékal topinku, spařil sáček bergamotového čaje, sladil málo. Sprchoval se dvě minuty, v předsíni bylo připraveno kožené sako a hůl, záznamník zapnut, vyjít z domu, návštěva městské knihovny, čítárna časopisů, s internetem a pohodlnými křesly. V parku snědl sendvič a šel před školu pro Kamilu Dentovou. Vedli se za ruce, velký starý pán, trochu kulhal, ale jen trošičku, hájila ho před posměváčky Kamila, vážná, obrýlená, s hnědým copem až po brašnu na zádech. Uvelebili se v kuchyňce u stolku pro dva, probrali počty a mluvnici, někdy četla Bernardovi svou slohovou práci, nasmáli se při tom, a nakonec si zahráli dámu. Nechával dítě vyhrát, ale občas ji prohnal, sebral jí skoro všechny kameny a měl co dělat, aby vymyslel nějaký chybný tah; obvykle ponechal soupeřce možnost, aby si "došla" na poslední řadu pro novou dámu.
Noci byly horší. Co se Dentovi odstěhovali, vymizel i poslední ruch v domě. Probouzelo ho nucení na moč, dlouhé hodiny myslel na ženu, kde asi je. Stávalo se, že k ránu zaklimbal a probudil ho telefon - polekal se: Marie volá! Brzy zjistil, že se jedná o pouhý sen.
Sedmdesátiny strávil v čítárně. Doma zvedl telefon a na displeji sestavil číslo, které opsal z jednoho inzerátu.
"Telefonujete na ústřednu služeb pro seniory. Prosím, vyčkejte a nezavěšujte. Nejste na světě sami." - Ozvalo se kytarové sólo. Položil telefon vedle záznamníku a zesílil reproduktor. Přešel do kuchyně a postavil na stůl rámeček s fotografií postarší ženy v klobouku. Nalil si stopečku ginu. Jehličnatá vůně! S Marií jednou převrhli láhev Beefeateru; smáli se tomu, mladí blázni, olizovali společně v manželské posteli polštář a pak přišli na to, že by mohli…" Bernard si uvědomil, že v předsíni mluví nějaká žena.
"…připojeni a můžete hovořit, zde služba Nejste na světě sami. Je čtvrtek, pátého září roku dvatisíce…"
Rychle stiskl ovladač spojení.
"Volte kód požadované služby: nula jedna - příjemné probuzení, nula dva - večerní pozdrav…"
"Vybírám z vašeho seznamu službu šest dva tři."
"Znamenáme si, šest dva tři, poněkud nákladná položka, musíme ověřit…"
Bernard nadiktoval veřejnou část svého bankovního identifikátoru. Služba ho vyzvala, aby zavěsil, ještě se ozvou. Udělal to, ale hned zatelefonoval na další připravené číslo.
"Dobrý večer, opravy spojů, jaké máte přání?" Vysvětlil, že potřebuje prověřit funkci záznamníku, který nebyl delší čas v provozu.
"Rozumím. Nikdo vám v poslední době nevolá, že ano?"
"Byl jsem v zahraničí," zalhal Bernard.
"Sečkejte okamžik, test probíhá. Váš záznamník je novější typ, jde to dobře - ano, můžete se spolehnout, žádná závada. Děkujeme, že jste nás zavolal."
Záznamník si pořídil, když se začalo pátrat po Marii. Policista, který zapsal hlášení o zmizelé osobě, projevil panu Bernardovi účast, ale když se ho Bernard zeptal, jaká je naděje, ukázal mu několik stránek seznamu pohřešovaných osob.
"Sídliště jsou nebezpečná, a pro penzisty zvlášť," konstatoval.
"Všude jsme chodili spolu," vysvětloval policistovi, "věděli jsme, že sídliště se začíná vylidňovat. Rozbitých oken v přízemí přibývalo, za tmy jsme nevycházeli vůbec. Ten pátek…"
Ten pátek měl hroznou rýmu, v desátém poschodí se špatně topilo, skoro neviděl, nechal se přesvědčit, že Marie dojde k přítelkyni sama, vždyť se šlo jen kousek, pět minut kolem bloku, průchodem do dalšího čtverce činžáků - a počasí bylo bez mráčku, krásné mrazivé lednové odpoledne.
Nejdřív seděl doma, čekal. Policie se neozývala. Dentová mu nosila jídlo. V noci plakal. Několikrát prošel celou trasu. Mariina přítelkyně se odstěhovala. Po šesti týdnech to vzdal. Vracel se domů z vycházek pln naděje - ale záznamník mlčel.
Posléze osamění přivykl. Při každém návratu první pohled vrhl do potemnělé předsíňky, zda signálka pro záznamy vzkazů nebliká. Deset miliard lidí na Zemi - býval z toho všeho sklíčený.
Telefon zapípal. "Pan Bernard, prosím?"
"Osobně."
"Objednal jste si službu Nejste na světě sami, kód šestsetdvacetři?" Bernard potvrdil, že číslo je správné.
"U této služby existují různé podvolby."
"Myslíte nějaké doplňky?"
"Na příklad můžete si sám vytvořit vzkaz, který chcete dostávat."
Bernard si nasadil brýle. Věděl přesně, jaký text by to měl být. S pečlivou výslovností četl technikovi svůj návrh.
"Mám to, pane Bernarde. A další volba: typ hlasu. Předpokládám, že si přejete ženský hlas."
"To jo. Hlas mojí ženy."
Technik něco souhlasně zamručel.
"Alt? Soprán?"
"Tak něco mezi."
"Mezzosoprán. Sametový, kovový, chraplavý - máme hodně variant."
Bernard nevěděl.
"Zkusím něco přehrát. Různé ženské hlasy teď budou říkat 'dobrou noc'. Poslouchejte a vybírejte podle čísla hlasu."
Bernard naslouchal ženským hlasům.
"Témbr a přízvuk lze jemně doladit," ujišťoval technik.
"Dobrá je sedmička. Není to přesně Marie, ale je to blízko."
"Vaše paní - jaká má ústa, pane Bernarde? Víte, širší ústa jinak rezonují než taková ta malá pusa."
Bernard zavřel oči a vzpomínal, jak ho žena líbávala.
"Měla hezké rty. Vždycky je měla horké a suché."
"Ach, promiňte mi, pane Bernarde - mohlo mě to napadnout - vy jste vdovec, že?"
"Ne, mýlíte se, nejsem vdovec," odvětil Bernard.
Technik povzdechl. "Nějak to tady zmáknem. Zavolám asi za hodinu, budete vzhůru?"
Bernard řekl technikovi, že oslavuje sedmdesátiny. Technik mu blahopřál a poděkoval za spolupráci. Bernard si nalil druhý gin.
Jakmile zachytil vzkaz do paměti záznamníku, službu odřekl. Telefonování byl drahý špás - prostě záznam nevymazal a protože jiné vzkazy nebyly, záznamníkové oko vesele pomrkávalo a vítalo Bernarda z každé procházky. Zmáčkl tlačítku PLAY a Marie byla chvíli s ním. Nic zlého se jí nestalo, přítelkyně má nějaké trable, zdrží se u ní nějaký čas, zatím si Bernard určitě poradí sám.
Ze začátku to působilo mile. Později si uvědomil, že hlas záznamníku vyvolává beznaděj, smutek a pocit křivdy. Nakonec hlas neposlouchal a nechával záznamník blikat celé noci a dny.
Na jaře si opatřil francouzskou hůl. Jako překvapivá obrana byla výborná - vyzkoušel si ji na holomkovi, který ho přepadl zezadu před domem. Také výtah v domě uvázl a nikdo nepřicházel mechanizmus opravit. Desáté poschodí zdolával na třikrát: oddychoval vždy v pátém a osmém.
Jakmile vstoupil, udýchán, do předsíně, vycítil, že se v bytě něco pohnulo, jakási změna, kterou neuměl objevit. Dostal strach. Sevřel hůl a prošel celým bytem. Ano, zapomněl ráno vytáhnout žaluzii v okně - ale to nic nebylo. Musí se dovolat nějaké pomoci, dřív než bude pozdě.
Pak na to přišel. Žádné nebezpečí nehrozilo. Sejmul pokrývku se záznamníku. Blikal jinak, zřetelně dvakrát - pauza - dvakrát - pauza - dvakrát…
Na záznamníku byl ještě druhý vzkaz.