Literární Šumava '99

Martin KŘÍŽ

PŘÍBĚH BEZDĚKOVSKÉHO SNÍLKA

Na Tupadly, malou vesničku schoulenou pod vrchem Bezí, padla tma. I těch pár posledních plamínků svíček bylo sfouknuto a prostí lidé již dávno spali, neboť byli vůči temné noci svázáni předsudky a vírou v zlé nadpřirozené bytosti, které za bezměsíčních nocí lákají osamělé chodce do bezbožných a ztracených míst, odkud není návratu.

Náhodnému opozdilci však nemohlo uniknout mihotavé světýlko v lese nedaleko vsi. Pokud by překonal svůj strach a odvážil by se k němu vydat, narazil by zanedlouho na mohutná buližníková skaliska a zjistil by i příčinu bledého světla.

Na jedné skále byla zaklíněna malá z hrubých klád sroubená chaloupka, sotva by se do ní člověk vešel. Krytá byla potrhanou doškovou střechou, přístupná pouze po žebříku a osvětlená malým okénkem, ze kterého vycházelo jediné světýlko široko daleko. Nebylo sice příliš jasné, přesto dopadalo na skálu pod chaloupkou a co hůře, jeho slabý svit dopadal ještě hlouběji, kde jen ztěží mohl osvětlit ztemnělé kříže a spící náhrobky malého hřbitůvku. Kdyby byl snad jasný den, nevypadal by tak ponuře, avšak za temné noci, osvětlený jen bledým světlem, na něj byla hrůza pohledět.

Pokud by ani tato scéna nočního návštěvníka neodradila a chtěl by vyšplhat po žebříku až do kostrbaté chatrče, naskytla by se mu asi tato scéna. V malém stísněném prostoru sedí na jednoduché pryčně štíhlý, či spíše hubený muž středního věku. Působí elegantně, i když má šaty zanedbané a neupravené. Není to rozhodně žádný sedlák ze spící vsi, neboť jeho oděv je spíše panský. Z jeho výrazu je možno vyčíst nadšení a zaujetí pro to, co právě dělá. Hrbí se u malého dubového stolku pod oknem, na kterém něco usilovně píše. Kromě archu papíru na něm stojí kalamář, do kterého namáčí husí brk, a dřevěný svícen se svíčkou. Co chvíli tajemný muž pohlédne z okna na malý hřbitůvek, či se zaposlouchá do vzdáleného houkání sýčka a potom znovu ponořuje do své práce.

Kdyby byl pozdní návštěvník ještě drzejší a nahlédl přes mužovo rameno, mohl by si přečíst velká písmena nadpisu, pod kterým bylo stěsnáno drobné písmo, plné škrtů a bočních poznámek. Nadpis v německém jazyce hlásal: Ch. H. Spiess - Život sebevrahů.

S naším vyprávěním jsme začali téměř od konce, a proto bychom se měli nejprve podívat na začátek, tedy na venkov v Sasku. A proč až sem? Protože právě zde se 4. 4. 1755 v malé vesnici nedaleko Friebergu narodil náš tajemný muž z chatrče, Christian Heinrich Spiess. Již v dětství jej přitahovalo tajemno, neznámo a touha po poznání. A právě ta v něm převládla, když dosáhl dvanácti let. Tehdy přijela do Friebergu kočovná divadelní společnost, která hocha natolik okouzlila, že neváhal opustit domov a vypravit se s ní do světa. Se spolkem potulných herců se dostal mladý Spiess až do Prahy, kterou si na první pohled zamiloval. Rád se procházel kolem starobylých domů, paláců, chrámů, ale i temnými uličkami, ve kterých se snažil objevovat jejich skrytá tajemství.

Na živobytí si v Praze vydělával různě, ale nejraděj hrával v divadle. Členem jednoho z nich se stal ve svých třiadvaceti letech, a to v Kotcích. Snad tehdy počal poprvé pomýšlet na psaní, neboť v roce 1782 napsal pro divadlo svoji první divadelní hru. Když ještě později navštěvoval přednášky o literárním slohu univ. prof. Carla Heinricha Seibta, zatoužil napsat román. Svoje prvotiny Tři poučení otcovská a Tři dcery napsal se silným profesorovým vlivem, avšak později si již vytříbil vlastní styl i téma.

Tajemná stránka jeho života začala svatbou se Sophií Körnerovou, jejíž krásu již dříve obdivoval majitel bezděkovského zámku a klatovský hejtman Kašpar Herman Künigl. Tento muž vysokého společenského postavení nabídl Spiessovi novou a zajímavou pracovní příležitost. Na zámku se mu totiž uvolnilo místo správce a hrabě mu chtěl tento úřad svěřit. Spiess jeho návrh radostně přijal, ale pravděpodobně by tak neučinil, kdyby věděl, že za navenek čistými úmysly hraběte se skrývá jen vášnivá touha po jeho ženě.

Malá bryčka, tažená párem statných koní, projížděla po prašné cestě kolem Klatov, když se Spiess otázal kočího, jak daleko je ještě do Bezděkova. Po ujištění, že mají před sebou již jen malý kousek cesty, se znovu pohodlně usadil v bryčce po boku své ženy. Pozoroval krajinu a co chvíli se ptal kočího na název nějaké vesnice či vrchu. Po příjezdu do Bezděkova šel i se Sophií pozdravit své nové zaměstnavatele. Hrabě se zdržel ve svém úřadě v Klatovech, ale hraběnka byla velmi vstřícná a uvedla novomanžele do jejich nového domu v panském dvoře a seznámila je se služebnictvem a čeledí.

Nové prostředí plné čistých a hlubokých lesů, ukrývající nesčetné vrchy a temná údolí, se mu velmi zalíbilo. Když zanedlouho poznal i své nové podřízené, zjistil, že zde žijí lidé dobří a pracovití. Teprve až nyní cítil skutečnou radost, že opustil tajemstvím opředenou Prahu a uchýlil se se Sophií na venkov.

Zpočátku vše probíhalo tak jak mělo. Spiess vedl se svojí ženou poklidný život váženého správce panství. Běh událostí se změnil, když odhalil dlouholetou nevěru své manželky s hrabětem, která mu udala novým životní směr. O Sophii ztratil zájem a jednoduše ji vyškrtl bez možnosti návratu ze svého života. I nadále vykonával svůj úřad na zámku, avšak začal se více toulat po okolní krajině a domů se vracel, jak se mu zachtělo.

Podivné myšlenky běžely Spiessovi hlavou. Jaký smysl má život bez důvěry, lásky a pochopení? Co vede člověka na jeho cestě v tomto světě? Kdo řídí můj osud? Bůh? Jak pošetilé. Tok myšlenek mu přerušily pozdravy několika sedláků, vracejících se z polí do vsi. Jen chabě odpověděl a pokračoval polní cestou stále do kopce k zalesněnému návrší v polích, které ho upoutalo svým zvláštním tvarem. Když dorazil k prvním stromům malého lesíka, začalo se již smrákat. Spiesse to ani v nejmenším neodrazovalo, spíše naopak. Bez rozmýšlení vstoupil mezi stromy a spatřil mohutné skalisko, obrostlé mechem a malými stromky. Byl ohromen jeho výškou a masivní krásou a když posléze na jeho vrchu spatřil trosky jakési stavby, již na nic nečekal a škrábal se po příkré skále na vrchol. Tomu, že si roztrhl kalhoty a odřel loket o ostrý výčnělek, nevěnoval žádnou pozornost. Těšil se, že prozkoumá zříceniny neznámé budovy, zapomenuté na skále nedaleko soustovské vsi. Nahoře nalezl trosky věže a malého paláce starého hradu, jehož ruiny a především překrásný výhled na Šumavu i královské město Klatovy ho okouzlily. V mysli se mu zjevily duchové dávno zemřelých hradních pánů, jež skučí v meluzínách, které se prohání ve skalních puklinách a další ponuré obrazy, vzešlé z jeho chorobné představivosti a opuštěnosti místa. Po příchodu na zámek je zaznamenával dlouho do noci ve svém pracovní sešitě. Výsledkem ještě několika dalších návštěv tohoto pustého zákoutí Bezděkovska a mnoha řádek poznámek byl jeho román Skalní duchové.

Peníze pro něj nehrály žádnou roli, a tak nemalé částky za svoje vydané povídky a romány rozdával štědře potřebným a chudým, za což ho místní lid miloval. Jeho život běžel v pomalých zádumčivých dnech, které mu zpestřovalo jen psaní a toulky po okolní krajině. Zaznamenával si své dojmy, kterým později dával děj, z něhož vytvořil román či povídku. Psal pilně a jeho tvorba se neustále rozrůstala o nová díla. Ke Skalním duchům brzy přibyla Klára z Vysokého dubu, Kramář v pastěch a vochličkách svůj obchod vedoucí, Zazděná slečna, či Vrátný v pekle. Hrdinové jeho románů jsou stejně jako on zmítáni neklidem, pronásledováni přízraky z jiných světů, kteří se náhle zjevují a stejně záhadně opět mizí. Z jeho děl na čtenáře čiší čirá hrůza a děs. Přesto byly jeho prózy velmi oblíbeny a hojně čteny. Snad to bylo tím, že nejsilnější lidskou emocí je strach a jak tvrdil velmistr hororu třicátých let tohoto století H. P. Lovecraft, nejsilnější je strach z neznáma. Většina prostých lidí, jež tvořila velkou část Spiesových čtenářů, byla hluboce věřící a strach z něčeho zlověstného, co nepochází od Boha ale z hlubin pekel, je velmi přitahoval.

Spiess, zahleděný do svého snového světa plného přízračných bytostí, si tak ani nevšiml, že o něj projevuje zájem rovněž podváděná Terezie Küniglová. Bohužel již asi nezjistíme, zda se do Spiesse skutečně zamilovala a nebo jen toužila po pomstě, která by ji snad vrátila zpět záletného manžela.

Letní vánek čechral listí pečlivě zastřihávaných keřů zahrady, obklopující bezděkovský zámek. Již se šeřilo a po udržovaných pěšinkách mezi záhony plnými krásných květů se procházel jen jediný člověk, zámecký správce Spiess. Zasněně si prohlížel různobarevné kvítí a co chvíli pohlédl do dálky k šumavským kopcům, pokrytým stále málo prostupným hvozdem. Ve své hluboké zamyšlenosti si ani nepovšiml Terezie stojící na balkonu, která bedlivě sledovala každý jeho krok. Teprve, když na něj podruhé zavolala, stočil svůj pohled k ní. Protože bylo po večeři, na kterou Spiess jako obvykle nepřišel, pozvala jej alespoň na kávu. Rozmlouvali o počasí, stavu panství i o politice, avšak zámecké paní se stále zdálo, že správcovo vědomí neustále uniká někam jinam. Již několikrát ho při rozhovoru přistihla nějakou otázkou, že neví, o čem před chvílí hovořila. Přesto mu nabízí doprovod na některých toulkách okolím zámku. Spiess souhlasí. Sám ani neví přesně proč. Snad již vítal společnost po letech osamělých výletů nebo možná jen odkýval něco, co mu bylo stejně jedno.

Nakonec dospěl k bodu, kdy jej již netěšilo nic kromě psaní svých próz. Nechtěl už být ani na zámku, ani se toulat krajinou, chtěl být jen sám a psát. Při jedné ze svých návštěv na Tupadelských skalách dostal nápad. Což takhle zbudovat si na milovaném skalisku malou chaloupku, kde nebude nikým rušen. Nápad se mu natolik zalíbil, že ihned začal s jeho realizací. Sehnal si několik sedláků, dřevo, potřebné náčiní a dílo bylo nazítří hotovo. Chaloupka vznikla přesně podle jeho představ. Byla malá, akorát tak velká, aby se do ní člověk vůbec vešel, s nahrbenou doškovou střechou a malým okénkem. Zařídil si ji prostě. V jejím interiéru se nacházela jen úzká pryčna, malý stolek, plechová kamínka a truhlice na věci. Víc by se tam ani nevešlo. Přestože tato poustevna odpovídala jeho představám, stále mu zde něco chybělo. Až jednou, když vyhlédl z úzkého okénka na malé prostranství pod skalou, na to přišel. Na místě si nechal zřídit malý umělý hřbitůvek, do kterého zasadil staré dřevěné kříže. Tím konečně získal pro své psaní optimální prostředí.

Od lidí však tak úplný pokoj, jak by si přál, neměl, neboť každý den si nechával přinášet jídlo a také k jeho poustevně zavítalo mnoho zvědavců z okolí, kteří si chtěli prohlédnout opravdového poustevníka. Ani Terezie na něj nezapomněla a chodila jej pravidelně navštěvovat, a tak byl Spiess nejšťastnější teprve v noci, kdy při zapálené svíci sledoval ponuré náhrobky a mohl nerušeně rozjímat o svém morbidním světě.

Blížíme se ke konci našeho vyprávění o bezděkovském snílkovi, který svůj život i smrt zasvětil romantismu. Ano i smrt, neboť jeho malá chaloupka na buližníkové skále se mu stalo osudná. Podle některých tvrzení zde skončil chmurný život velkého romanopisce 18. století za podivných okolností. O jaké okolnosti šlo, jsem se bohužel nikde nedočetl. Stalo se tomu v létě 17. srpna 1799, kdy Spiessovi bylo pouhých 44 let. Tajuplná je i takřka současná smrt Terezie Küniglové, která zavdala příčinu k mnoha romantickým dohadům. Místo jeho posledního odpočinku s kamenným náhrobkem můžeme doposud nalézt na bezděkovském hřbitově.

Život Christiana Heinricha Spiesse mě velice zaujal a mrzí mě, že jeho dílo i jeho osoba jsou dnes takřka zapomenuty. Vždyť byl dobře znám i Karlu Hynku Máchovi. Jeho romány předstihly všem dobře známé klasiky hororové literatury, jakými byli E. A. Poe, A. Machen, W. H. Hodgson nebo H. P. Lovecraft. Přesto se o něm dnes skoro nikde nic nedočteme a rovněž jeho pozoruhodné dílo je pro dnešního čtenáře nedostupné. Z jeho rozsáhlé tvorby můžeme jen obtížně sehnat pouze dva svazky - Skalní duchové a Kramář v pastěch a vochličkách svůj obchod vedoucí.

Tento rok v létě uplynulo 200 let od jeho podivné smrti.

Seznam použité literatury:
Vilém Kudrlička - Kalendárium kulturních osobností Šumavy a Chodska, Praha 1997
Martin Stejskal - Labyrintem tajemna, Praha 1991
H. P. Lovecraft - Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty, Praha 1998
Regionální novinové články

Václav HAVLÍK

ZA KOROPTVEMI

V pořadu Meteor na radiové stanici Praha byl rok 1998 vyhlášen "ROKEM KOROPTVE".

Bylo to hned v zimě a jako důchodce, mající dost času a trochu zájmu, rozhodl jsem se v okolí obce koroptve hledat a prozkoumat, kolik jich v místě je, jak a kde žijí. Dostalo se mi i podpory od mé ženy, že jen chodím a courám se, tak budu mít aspoň nějaký zájem nebo starost.

Místo, o které se jedná, je mírná pošumavská krajina v okolí Myslíva, kde bývala za mého mládí koroptví komora. To znamená, že zde koroptví bývalo dost, ale v posledních letech velmi málo.

Vzpomínám, že v okolí a v katastru obce Nehodív, kde bydlím, bylo na honech stříleno více jak sto koroptví a sám jsem viděl vézt plný selský vůz zastřelených koroptví.

V životě bych neřekl, co dá práce a námahy najít na konci dvacátého století ve volné přírodě koroptve. Zvláště tam, kde jich bývala hejna a kde si jich ani nikdo nevšímal.

Vybaven dalekohledem, tužkou, katastrální mapou, holí, teplou obuví a dobře oblečen jsem procházel krajinou. Chodil ve známých místech, kde se koroptve rády zdržují, kolem pohorků, po mezích, polích, polních úvalech, mezích a nikde ani stopa, ani pírko, ani hlásek. Nikde nic. Ani z mysliveckých posedů nebo kazatelen nebylo nic vidět.

Začala mě věc více zajímat a okruh pátrání jsem rozšířil na sousední vesnice. Ptal jsem se lidí, kteří v polích a lesích mají co dělat. Traktoristů, zemědělců, lesních dělníků, ale jejich zprávy mě moc nepotěšily. Nebyl zájem, nevšímavost a spíše posměch s dodatkem, že dědek nemá co dělat, tak lítá po polích. Úspěch jsem tedy neměl.

Protože jsem trochu paličatý a rozšířený průzkum o katastry obcí Štipoklasy, Myslív, Loužná, Pohoří, které jsem postupně prošel a obešel, opět jsem úspěch neměl. Ani mezi myslivci jsem se nesetkal se zájmem. Prošel jsem prostor o rozloze více jak tři tisíce hektarů polí i lesů a koroptve ani nezhlédl.

Přesto jsem z tohoto chození měl užitek. Pozoroval jsem přírodu na konci zimy a počátkem jara, později i v létě a na podzim.

Takový zatoulaný kus jako já, dalekohled v ruce, skrytý ve křoví či lese, vidí i to, co by vidět neměl. O zvířatech, ptácích a jiné zvířeně se dá povídat i psát. Nedá se však psát o mnoha lidech, jejich počínání a jednání, protože by to mnohdy narušilo vztahy mezi lidmi nebo je jinak ohrozilo.

Byl jsem skrytý za větvemi lesa na zvýšeném místě a viděl čerstvou lidskou stopu. Do hustého remízku z jiného místa přicházel další člověk. Dalekohledem jsem poznal, o koho se jedná, a čekal. Viděl jsem setkání lidí, kteří k sobě přišli za láskou, ale stavem již ne. Že lidé dělají hlouposti, je staré jako lidstvo a starosti si dělají sami. Tak jsem se o ně více nestaral. Na jiném místě v době, kdy pomalu končila zima, kdy den byl jak malovaný a teplo, viděl jsem přílet malého hejna divokých holubů. Snad to bylo hnízdiště nebo místo rozletu, podle radostného vrkání a halasu jsem poznal, že jsou asi doma. Jejich povídání trvalo více jak hodinu a všichni pak neodletěli. Později na jaře a v létě zde byly asi dva páry v hnízdech.

Viděl jsem i smečku zdivočelých psů, jak vyhnali z lesa srnu a jako vojáci ve vějířové rojnici hnali přes pole bez štěkotu tuto srnu kolem pahorku, kde jsem byl. Srna jim bezpochyby utekla, protože za hodnou dobu se tato smečka vracela zpět, asi do míst, odkud vyrazila. Moc jsem litoval, že nenosím zbraň, býval bych některé postřílel. Byl jsem od nich po větru a byli blízko.

Několikrát jsem pozoroval myškování lišek. Jejich obezřetné pátrání a poskakování, později blažené schlamstnutí při úspěšném uchopení kořisti. Je to podívaná.

Káňata, poštolky, jestřáby na lovu i hnízdech. Srnčí na pastvě i odpočinku. Jarní přílety skřivanů, racků, lysek, vlaštovek, konipasů a jiných ptáků, jejich zpěv, námluvy, přelety na jaře, to je podívaná i poslech. A koroptve prozatím nikde.

Při procházení polí i lesů jsem potkal i zajímavé lidi. Člověk, který nezná, prochází kolem míst a věcí mnohokrát bez povšimnutí a nechá je být. Snadno se najde místo, kde řádil vandal nebo hlupák, lámané větve, porosty, květiny a další škody. Potkal jsem však paní, která sbírala mechy. V životě mě nenapadlo sbírat mech v zimě nebo na jaře. Tato paní sbírala jen určité druhy a velmi opatrně. Protože nemám o tento obor zájem, nezapamatoval jsem si ani jejich názvy. Řekla mi, že je suší, čistí pro voňavé aroma doma v bytě. Pravdu měla. Voněly jarem, lesem a zemí.

Setkal jsem se s houbařem. V zimě sbíral hlavně penízovky, na jaře smrže a další houby, které neznám. Škoda, že již není mezi námi. Chtěl jsem s ním jít aspoň jednou a vyptat se na jeho speciality a nechat se poučit.

Zpozoroval jsem i lidi chodící do cizích lesů na osobní těžbu. V setkání s nimi je člověk dost ohrožen, protože je sledován i později, a s chamtivci a podobným druhem lidí nechci nic mít. Do lesů a přírody však nepatří.

A koroptve. Setkal jsem se s nimi po mnoha dnech dost blízko vsi v čerstvě napadlém sněhu. Dva páry koroptví, ale asi z jedné rodiny. Koroptve se dlouho nezdržely a další den byly pryč. Pak jsem je již do konce roku neviděl ani neslyšel. V okolí se nezdržují.

Podal jsem zprávu ornitologické společnosti v Praze s výsledkem pozorování. V dopise a později i pořadech rozhlasu byl zhodnocen celý průběh roční akce a mé pozorování bylo plně v mezích celostátní akce. Celkově koroptví ubývá. V současnosti se koroptve stahují kolem skládek u měst, kravínů, nebo tam, kde v zimě najdou snáze obživu. Kontrolním odchytem byla zjištěna určitá degenerace, protože hejna koroptví jsou daleko od sebe a nedochází ke generační chovné obnově. Proto koroptve vymírají, a to je velká škoda. Možná že dost brzy koroptev z naší přírody úplně zmizí. Ani mezi myslivci není o obnovu chovu velký zájem.

Rok 1999 byl vyhlášen rokem KONIPASA BÍLÉHO. Též zajímavý pokus. Pozoroval jsem přílet dvou párů a hnízdění konipasů. Přílet v dubnu, odlet v srpnu. Každý pár odchoval dva mladé. Snad se příští rok někteří vrátí. Také jich v okolí naší vsi bývalo více.

Pozorování přírody, života zvířat a ptáků přináší zajímavé prožitky a radost. Doporučuji je jako duševní uvolnění a chození v přírodě prospívá zdraví.

Lov beze zbraně je lovem zdraví a pohody.