Přežít tento neúprosný svět: Spisovatel Christian Heinrich Spieß (1755–1799) a jeho doba

Městská knihovna Klatovy ve spolupráci s Městem Klatovy a Památníkem národního písemnictví pořádá odbornou veřejnou třídenní konferenci, která se bude konat na dvou místech – v Praze (Památník národního písemnictví / Muzeum literatury) a v Klatovech (Městská knihovna Klatovy, refektář jezuitské koleje) ve dnech 18.–20. 9. 2025.

Program

Program konference může být ještě upraven.

čtvrtek 18. 9. Praha

dopoledne

zahájení konference v PNP / ML (M. Kříž, M. Stehlík, P. Šámal)

Iveta Coufalová
Konvertitou v kolébce protestantismu – konverze ke katolicismu
v Sasku 18. století

Daniela Tinková
Životopisy sebevrahů. Pravdivé historie ze šumavských hvozdů
18. století

Martin Jiroušek
Zázračné, hrůzné a teatrální v racionálním díle K. H. Spiesse

odpoledne

Václav Smyčka
Šílení Ch. H. Spiesse

Zuzana Urválková
Narativní podoby utrpení ženských postav v Biographien der Wahnsinnigen

Michael Wögerbauer
referát k překladům Spieße do češtiny (Prokop Šedivý)

Jan Budňák
referát o spiessovské recepci v české literatuře 19. století

Eglantine Chevalier
Spieß ve Francii. Překlady a volné interpretace, Das Petermännchen a Charles Nodier

David Franta
Knižní vydání Spiessovy rytířské prózy Hugo a Kleta v Klatovech roku 1941

pátek 19. 9. Klatovy

Martin Jiroušek
Pozapomenutý poustevník česko–německé hrůzy jako inspirace pro 21. století?

Petra Hanáková
Zednářství a tajné společnosti v románech Christiana Heinricha Spieße v kontextu česko–německé literatury kolem roku 1800

Petr Kabeš
Hrabě Künigl, jeden z prvních svobodných zednářů na našem území

diskuzní stůl

čtení z díla Christiana Heinricha Spieße

sobota 19. 9.

exurze

 Petra Hanáková: Zednářství a tajné společnosti v románech Christiana Heinricha Spieße v kontextu česko-německé literatury kolem roku 1800

Tajné společnosti ve druhé polovině 18. století představovaly nejen významnou formu společenské komunikace, ale také prostředek k dosažení osvícenských ideálů, jako byly rovnost, tolerance a humanita. Zároveň však vzbuzovaly obavy a podezření ze strany svých odpůrců, kteří jim přisuzovali podvratné úmysly. Příspěvek se zaměřuje na reflexi tohoto fenoménu v díle Christiana Heinricha Spieße (Die Geisterburg, Die zwölf schlafenden Jungfrauen) a jeho současníků (např. Johann Max Czapek Die zwölf schlafenden Jünglinge, Die Ruinen von Palmira aj.). Motiv tajných společností bude nejprve analyzován z perspektivy jejich narativního znázornění v románech, čímž určí některé z jejich nejčastějších funkcí zodpovězením otázek: jaký mají vztah k okolnímu světu a k protagonistovi, zda fungují jako prostředník mezi těmito instancemi, nebo spíše izolovaně jako podnět dalšího individuálního rozvoje, a kde pak v takovém případě leží hranice mezi Bildungsroman a „zednářskými“ romány? V širším měřítku pak analýza ukáže, jak se prostřednictvím tohoto motivu autoři vztahovali k osvícenství, zda tajné společnosti představovaly jeho popření, nebo naopak radikální vyjádření.

Daniela Tinková: Životopisy sebevrahů. Pravdivé historie ze šumavských hvozdů 18. století.

Příspěvek by se zaměřil na jedno z témat, které Ch. H. Spieße fascinovalo: na sebevraždu a na otázky spojené s motivací k sebevražednému jednání. Těžiště by představovaly skutečné příběhy, které se odehrály v oblasti, která Spieβovi také nebyla vzdálená – v prostoru jihozápadních Čech, Šumavy. Na základě série vyšetřovacích spisů a protokolů z období „dlouhého“ 18. století (od sklonku století sedmnáctého na práh století devatenáctého), převážně uložených v patrimoniálních fondech Eggenbergů/Schwarzenbergů v Českém Krumlově bych se pokusila představit jednak proměňující se vztah k trestnímu postihu sebevraždy, která byla v česko-rakouských zemích zločinem až do roku 1803 a poté až do roku 1850 těžkým policejním přestupkem, ale také postoje dalších instancí, které do procesů se sebevrahy vstupovaly – vrchnosti, církve, zástupců obce i místní komunity prostých farníků. Kdo a jakým způsobem (spolu) rozhodoval o tom, zda sebevrah svůj čin spáchal „se zlým úmyslem“, či kvůli nějaké duševní nemoci, a jak se taková duševní nemoc dokazovala? Jak se posléze nakládalo s tělem, kdo a jakým způsobem rozhodoval o místě posledního spočinutí? Jakou událost vůbec sebevražda v místní komunitě představovala? A o jakých kulturních a společenských proměnách mohla vypovídat? 

Eglantine Chevalier: Spieß ve Francii. Překlady a volné interpretace, Das Petermännchen a Charles Nodier. 

Christian Heinrich Spieß není ve Francii žádným nováčkem: od konce 18. do poloviny 19. století tam byla přeložena řada jeho děl. Do francouzštiny byla přeložena téměř desítka děl, z nichž některá se stala klasikou gotické literatury. Některá díla byla přeložena několikrát, někdy i ve volné podobě. Jedno z těchto děl, Das Petermännchen, bylo přeloženo mnohokrát, naposledy Henri de Latouche, a je to jeden z mála překladů, který je dosud k dispozici jak v tištěné podobě, tak na internetu. Das Petermännchen je čtenáři francouzské gotiky považován za etalon, dílo, které se nemusí nutně číst, ale jehož historie je všem dobře známá. Naši pozornost přitahuje zejména jeden překlad: překlad Charlese Nodiera, přední osobnosti francouzské fantasy, gotické a romantické literatury. Tento překlad budeme analyzovat a spřádat souvislosti s jedním z jeho děl, pastišem Sterneova Tristrama Shandyho, Histoire du roi de Bohême et de ses sept châteaux (1830). Tento text, který se nachází někde na pomezí fantasmagorie a ironie, je způsobem, jak si hrát s jazykem, navrhovat nová slova a etymologie, rozvíjet historické detaily až do absurdity, aniž by byl vyprávěn příběh, který byl vyprávěn poprvé.

Martin Jiroušek: Zázračné, hrůzné a teatrální v racionálním díle K. H. Spiessa

Esejistická studie Černý bod aneb Historie hororu v českých zemích (2015) a antologie Ďáblovy knihy aneb Krvavá antologie (2022) nabízejí dvě doplňující se perspektivy na triviální a hrůznou literaturu 19. století a její doznívání na přelomu století dvacátého. Na jejich základě se zaměříme na počátky hororu v českých zemích a jeho proměnlivou žánrovou podobu. Pozornost věnujeme dvěma českým překladům Kristiána Jindřicha Spiessa: Vrátný v pekle (1816) a Skalní duchové (1798). Oba spojují hrůzné a zázračné prvky s racionalitou a skepsí, čímž oscilují mezi melodramatickou teatrálností a morálním výkladem světa. Spiessovo dílo tak stojí na pomezí dobové kolportáže a moderní hororové estetiky. Zatímco Poe tvrdil, že děs nevychází z „německých duchů“, ale z lidské psychiky, vyvstává otázka, kde stojí Spiess – jako předchůdce, nebo protiváha? Jak se jeho poetika liší od lidových krvavých románů? A jak přesně zachází s hrůzou: jako s efektem, divadelním prvkem, nebo metafyzickým nástrojem? Odpovědi naznačují nejen vývoj hororu v českém kontextu, ale i vztah mezi vírou, rozumem a imaginací na přelomu 18. a 19. století.

Martin Jiroušek: Pozapomenutý poustevník česko-německé hrůzy jako inspirace pro 21. století?

V roce 1816 vznikl moderní horor: Mary Shelleyová, Byron a Polidori se inspirovali německou Fantasmagorianou (česky 2021) a vytvořili příběhy, které spojily vědecké objevy s novými formami děsu. Byla ale jejich německá předloha s českým elementem zastaralá? Kristián Jindřich Spiess, autor Vrátného v pekle či Skalních duchů, byl tehdy populární tvůrce plný imaginace, který psal své krvavé romány v lesním ústraní. V jeho díle se snoubí zázračné s racionálním, hrůzné s teatrálním. Posléze se stává již jen triviální ikonou v duchu romantizující váchalovské tradice. Spiess nebyl zdaleka jediným Němcem píšícím horory, srostlým s českými zeměmi. Možná, že stojí na začátku dlouhé řady. Spiessův vliv je zřejmý například ve filmu Pražský student (Der Student von Prag, 1913, 1926 a 1936), odehrávající se ve Spiessově iniciačním městě pod taktovkou německého démonického elementu  Hannse Heinze Ewerse. Motiv dvojníka, posedlosti a vnitřního rozkladu se zde blíží efektu Spiessových próz. Zatímco jeho současníci jako Schiller či Cazotte utvářeli kontinentální horor, dnešní scénu ovládá angloamerická tradice (Lovecraft, King). Spiess tak zůstává opomíjeným mezníkem – tvůrcem, jenž předjímal hororovou poetiku dnešní doby a jehož obraznost dosud nebyla doceněna.

Václav Smyčka: Šílení Ch. H. Spiesse

Čtyřdílná sbírka povídek Biografie šílenců patří k vrcholu Spiessovy tvorby a klasickým reprezentacím šílenství v evropské literatuře. Spoluutvářel pro tuto dobu ve středoevropském kontextu klíčový literární motiv šílenství a skrze něj literární prostředky nastupujícího romantismu. Jaké podoby šílenství v jeho povídkách nacházíme? Jakou roli zde hraje šílenství v estetickém ohledu? Jak se Spiessovi šílenci odlišují od šílenců jiných středoevropských autorů, jako byli němečtí osvícenci a romantikové či Karel Hynek Mácha, Jan z Hvězdy a Božena Němcová? V jakých podmínkách vznikal Spießův povídkový soubor a čím se Spiess zabýval v době, kdy na něm pracoval? Příspěvek zaujme v první řadě interpretační a srovnávací přístup, doplní jej ovšem i biografické informace o vzniku Spiessova povídkového souboru z dochované korespondence mezi Spiessem a nakladatelem Vossem.

Iveta Coufalová: Konvertitou v kolébce protestantismu – konverze ke katolicismu v Sasku 18. století

Sasko je tradičně označováno jako „kolébka protestantismu“ – Luthera podporoval a luteránství s počátkem reformace přijal zdejší zemský vládce (kurfiřt Fridrich III.). Spojení nekatolické konfese s vládnoucí dynastií platilo v saském kurfiřství téměř dvě staletí, avšak druhé luteránské jubileum (1717) nejenže Sasko zažilo s konvertovaným panovníkem, sasko-polským králem Augustem II. (Silným), ale rovněž bylo oznámeno, že ke katolictví konvertoval i jeho syn, princ Fridrich August (posléze, v době Spießova narození a života, vládl jako August III.) – zemi tak od toho okamžiku spravovala rekonvertovaná dynastie, což do každodenního života přineslo významné napětí. Protěžování katolíků v rámci různých sfér života v luteránském Sasku vedlo k nárůstu luteránské ortodoxie, mnohdy doprovázené násilím ve veřejném prostoru (mj. takzvaný drážďanský tumult), především vycházející z nejistoty protestantských poddaných, kteří se obávali rekatolizace země – stále totiž platilo mocenské pravidlo cuius regio, eius religio. Příspěvek se zaměří na problematiku konverzí v kontextu saského kurfiřství – s přesahem do českých zemí, které byly v této záležitosti pro Sasko zásadní – a poukáže na možné spektrum problémů, s nimiž se neofyta, tedy Christian Heinrich Spieß, musel vyrovnávat. Kromě jiného bude pozornost zaměřena na reflexi konvertitů „těmi druhými“. A také do výkladu významně vstoupí Jan Nepomucký – čerstvý světec, který se stal velmi populární i v luteránském Sasku a následně se objevil rovněž v díle Ch. H. Spieße.

Zuzana Urválková: Narativní podoby utrpení ženských postav v Biographien der Wahnsinnigen Christina Heinricha Spieße

V příspěvku mě bude zajímat, jak jsou v narativním textu Spießových Biographien der Wahnsinnigen (1795–1796) reflektovány příčiny a následky psychické a fyzické újmy zejména ženských jednajících postav a čím je Spießovo pojetí v dané době svébytné. Cílem provedené diskurzivní analýzy bude stanovit narativní a žánrová specifika rozmanitých manifestací ženského utrpení nejen v Spießových „biografiích“, ale též v dalších soudobých beletristických dílech náboženského, mravoličného a dobrodružného ladění, jež byla v českých zemích vyhledávána čtenáři a též nakladateli.

Petr Kabeš: 

Hrabě Kinigl je pro nás důležitou osobností, jeden z prvních svobodných zednářů na našem území a vlastně zakladatel zednářského projektu, prvního Ústavu pro neslyšící na našem území a jeho první ředitel. Ústav stále existuje a současný pan ředitel si jejich zakladatele doposud cení. Chápu vaše nasazení pro literáta Spiesse, který napsal cca 150 románů právě s vaší specifikací. Sám Spiess byl správce Kiniglova panství na Bezděkově a provázanost se týkala i ženy spisovatele Spiesse, která hraběti Kašparu Heřmanu učarovala a obávám se, že ne příkladně ji prostě Spiessovi unesl. Nevím, do jakých pikanterií zde zacházet, a jak daleko vše rozebírat, ale jistě je vše spojeno i se zednářskými i charitativními aktivitami. Postavou rodiny Kiniglových a jeho knihovny se zabýval náš historik a ředitel knihovny Národního muzea Dr. Josef Volf (někdy i Wolf, to jako s Kiniglovými, kdy byli většinou i Künigly).