Poděkování…, přání…

Vážení Klatované, neúprosný běh času je asi jedinou absolutní spravedlností. Doba, která nám tu je vyměřena, plyne každému stejným tempem. Délka jejího trvání už však zaručena není.

Občas pak býváme zaskočeni zprávami, jež slyšet nechceme. Bolestně se nás dotýkají zejména tehdy, kdy se jedná o naše blízké či o lidi, se kterými spolupracujeme a těšíme se na uskutečnění společných plánů. A  že jich někteří mají. Navíc k nim přidávají zápal a nadšení s vírou, že prospějí širokému spektru obyvatel našeho města.

Nepochybuji o  tom, že právě takovou postavou klatovského společenského života byla ředitelka městské knihovny paní Marie Frančíková. Už ze samotného pojmu knihovna je více než zřejmé, že tam nemůže pracovat někdo, kdo by neměl rád nejen knihy samotné, ale hlavně návštěvníky. Přicházejí po tisících, hledají oddych, poučení i  prostý sociální kontakt. V prostředí rychle se měnících informací se paní ředitelce a jí vedenému kolektivu podařilo úspěšně navázat na své předchůdkyně. Pečlivě zvažovala nové možnosti zprostředkování bohatého knižního fondu čtenářům. Dobře věděla, že také propagace instituce je nesmírně důležitá. Za přednáškami, osvětou a dalšími zajímavými pořady tam alespoň občas zamíří mnozí z nás. Bez ohledu na věk.

Paní ředitelka vždy chtěla, aby ve zdech krásných prostor jezuitské koleje zněly hlasy, které dokáží potěšit a  nabíjet. Všetečné, zvídavé, radostné, někdy třeba i zlobivé - prostě dětské. Šlo jí o to, aby děti v rámci výuky, nebo odpoledne se svými rodiči, našly cestu do knihovny. Dařilo se jí to nad míru. Je teď na všech, kteří jí stáli po boku, aby na její práci, v níž jí krutý osud bohužel nedopřál pokračovat, navázali. Myslím, že by to pro paní Frančíkovou bylo tím nejlepším poděkováním za veškerý čas, který klatovské knihovně věnovala.

[…]

Mgr. Rudolf Salvetr
starosta města